17/ Úvaha, co hlavu mou v noci napadá

Neznám medicinskou definici lidské paměti, ale já si ji představuji jako úschovnu zavazadel, tedy myšlenek. Známe to z nádraží – narvu do skřínky všechno, co nepotřebuji, vhodím 50 Kč a zabouchnu. Myšlenky jsou pod zámkem. 

Pokud zapomenu heslo, číslo skříňky, či nádraží – tak navždy! Železniční pracovník umí leccos (i most spravit), ale myšlenku z hlavy kladivem, paklíčem ani srpem nevydoluje. Častěji, než je milo, se stává, že v mé virtuální schránce nic moc není. Tedy spíše nic, nežli moc. V koutě se povaluje jen pár zaprášených příhod z minulého století, které už nezajímají ani mne … však data týden stará mizí rychlostí lodí v Azovském moři.

Úvaha číslo 1: kapacita paměti. Na základě úsudku, že informace, v paměti přežívající, okupují stěží 1/8 prostoru v hlavě, dalo by se předpokládat, že ona myšlenek právě moc neobsahuje. I tato hypotéza může platit - někdo vystačí i s málem. Ale pokud si uvědomíme, že myšlenka je nehmotná (na rozdíl od kufrů na nádraží), tak může poskytnout azyl poměrně velkému množství ideí. A navíc tu funguje princip nechtěných věcí, známý třeba z čistíren, kdy nevyzvednuté předměty (od zapalovače přes foťák, stan, auto … až po ženu, samozřejmě syntetickou, vzduchem plněnou) jsou poté v aukci nabízeny. Zájem však není velký, nejsou lidi. Tedy až na malou skupinu nazývanou ‚homus politikus‘. Ti cizí myšlenky sbírají a složitým, rafinérským procesem mění ve své názory. Zbylé, o které není zájem, mizí v nekonečném prostoru vesmíru, paralelních světech, černých i červích dírách - prostě na smeťáku.

Úvaha číslo 2: Kolik je věcí  na zemi, tolik se jich dá vylepšit, obnovit či restruktualizovat (auta, domy, porodnice, technika bílá i barevná, módní trendy, hambáče, solární panely ... dokonce i tanky a snad i stíhačky). Obnovit lze i celou řadu orgánů v těle lidí, nositelů myšlenek (všechny možné končetiny, zuby, oči, dokonce i srdce). Co však nejde? Vylepšit či dokonce vyměnit mozek, tedy útvar, o němž se zřejmě právem domníváme, že bývá otcem myšlenky, tak jako je Špejbl otcem Hurvínka. Jasně, doktoři se v něm mohou porýpat (v mozku, nikoli v taťuldovi), ale účelem je zachovat funkčnost (byť omezenou), ne vylepšení funkcí hmoty. Škoda.

Spát mi nedá ani 3. myšlenka, kterou dnešní, vážně nevážnou, půlnoční úvahu ukončím. Všechno má prý svůj smysl. Opravdu všechno? Tak jaký smysl má (po řádově deseti tisících letech nesčetných bojů o moc a bohatství) to, že v polovině 20. století mocní našeho světa konečně pochopili myšlenky míru, aby hned na počátku nového tisíciletí uvrhli lidstvo do konfliktu, který má všechny trumfy k tomu, aby i 3. planeta sluneční soustavy existovala bez válek, utrpení, zločinů … protože bez lidí!