Kolegyně Medková se těší na mé další lapálie z cest. Z čistě statistického hlediska má asi smůlu. Návrat bude dlouhý, nudný, ale bez mimořádek, cestu znám. Věřím tomu tak, že píši blog s předstihem – jak se ukáže, tak zbytečně.
Dělat účet bez hostinského, či smát se první, se prostě nevyplácí. Realita potvrdila pravdivost lidových přísloví. Ano, cesta byla dlouhá, zdálo se, že nekonečná, ale nuda? Ta v tomhle příběhu nehrála. Její místo převzal adrenalin. Co se tedy dnes, respektive v pátek na D1 událo? Psáno telegraficky, bodově.
12:30h: odjezd (půlhodinové zpoždění je v toleranci). Plánovaný příjezd do Ostravy je dle dávno neaktualizované navigace v 16:00h. Pokud přičtu čúrací pauzu (30 minut) a splní se předpoklad pusté dálnice, je tento odhad splnitelný.
12:35h: přijíždím na přivaděč D8 (magistrála). Jen co se rozjedu (80 km/h), tak brzdím … a stojím. Důvodem je ťukec 3 uspěchaných v levém pruhu. Po půlhodině opouštím hlavní město. Dálnice dnes rozhodně pustá není, kamiónů jak před covidem, ale stovkou se jet dá. Za odbočkou na Benešov se rychlost ustálila na 125 – 135 km. Slunce by nemuselo tak žhnout, pomyslím si. Přání je mi vzápětí splněno – ovšem slejvák, kdy stěrače nestíhaj, fakt nemusím (rychlost do stovky).
14:30h (odhad): sjíždím z D1 do V. Meziříčí. Poslední den si přece zasloužíme oběd v restauraci… Špatný nápad. Přes město 20, možná 30 minutová (prostě nekonečná) kolona. Důvod? Snad kombinace odpolední špičky, semaforů, kruháčů a přechodů pro chodce ... a rozkopané silnice. Místo oběda tak jenom párek v rohlíku u pumpy a rychle zpět na dálnici. Po 10 minutách svižné jízdy (140 km) v akci brzdy … před námi, kam oko dohlédne, kolona! Způsobena zůžením levého pruhu a snížením rychlosti na 80 km + nehodou na 169. kilometru. Světa znalí opouštějí dálnici průjezdem pravé krajnice – co já? Šup za nimi, šup z dálnice!
Jenže už po kilometru je jasné, že přes O. Bítyšku dnes cesta nevede – až k obzoru stojí kolona. Všichni, jako jeden muž, otáčíme své miláčky a míříme na opačnou stranu. Kam, to netuším. Co vím jistě, jízda po silnici 4. třídy (kde se těžko míjejí i osobní auta) je pro mne na hranici rizika. 6 km stačí. Vracím se zpět na dálnici, kterou osobní auta stále opouštějí. Kamiony ukázněně stojí. Naštěstí se levý pruh pomalu rozjíždí. Pitomý však je, že v přejetí do něj mi brání vozová hradba zaparkovaných kamionů. Hele mezera! Jenže ted stojím kolmo na směr jízdy a prožívám pocity hráče ruské rulety. Kamioňák usnul, ten mi nepomůže… Vyšlo to, vítězství je to však Pyrhovo – už stojí i levý pruh.
Po půlhodině: motorest 9 křížů, konec zůžení – jedeme. Jak douho? To vím přesně: za exitem na Kývalku, tuším 190 km, dojíždíme pomalu jedoucí a často stojící ...tradiční, brněnskou kolonu! Situace se stabilizuje za Rohlenkou (210 km). Provoz se minimalizuje za Vyškovem (exit 229), kde 90 % aut odbočuje na Olomouc. Jsem mezi 10 % a konečně mám možnost nedodržovat povolenou rychlost. Byla má volba správná? Těžko říct, Přerov je sice ucpaný (ztrácím 10 minut), ale zase jsem si projel novou estakádu.
17:05h: konečně na novém úseku D1. 20 kilometrů jsem tu jen já a tsunami deště! V Lipníku už zase slunce pálí. Pět hodin za volantem je ubíjejících. Kašlu na rychlost, uháním 160, v hlavě mám jedinou myšlenku. Není originální, ale stále platí: „ET, go home!“ I já už chci být doma! Napojením D35 (80 % odbočujících ve Vyškově, když 10 % skončilo v Olomouci) provoz zhoustl, ale naštěstí tu jsou 3 pruhy. Brzdí mě až klimkovický tunel – mají tam kamery, risk tu není zisk. Do prvního cíle zbývá jen 8 minut! ... A jsme tu. Dcera se loučí a přede mnou je posledních 20 minut jízdy a kilometrů. Celková bilance: 400 km za 6 hodin – průměrná cestovní rychlost = necelých 70 km / hod!
