Do třetice všeho zlého? Jakože se nezadaří jenom 3x a pak je zase vše v oukeji? Není tomu tak, průšvihy neumějí počítat a když se jim někde zalíbí – jsou věrný. A u mne se jim evidentně líbí. Že přeháním? Ani dost málo ne…
Že dopravní značení objížděk není v Česku právě ideální – jsme již probrali. Ono není zdařilé ani značení standartní. Po 4 dnech ve Žďáru nás čekal přejezd do Slavonic. Cesta (s nově položeným kobercem) byla v pohodě do okamžiku, kdy nás oranžová šipka (poprvé a naposled) odklonila z přímé trasy: Jihlava – Telč. Nezmatkuji ani po 10 minutách a po spatření loga ÖMW zastavuji a následuje naučený obraz … zkroušeně se postavím poblíž kasy…
„Přejete si pane?“
„Ano! Netuším, kde jsem, ale vím, že chci dojet do Dačic.“
„Blanko, pojď pánovi vysvětlit cestu!“ a překvapivě krásná (byť ne málo tetovaná) dívka mi na pidi displeji svého mobilu vysvětluje kudy kam jet dál. Jenom díky ní jsem po dvou kilometrech správně odbočil a dojel. Jasně, dojel bych i bez ní, ale nejspíš asi do Rakouska.
Pár dní nato následuje přesun do matky měst a mně se dostává poučení zkušených: „Přes Jihlavu nejezdi, to si moc zajedeš. Na Kunžak už vůbec ne, tam je objížďka, směruj to na Počátky. Slova se vyřknou lehce, proměnit je v činy není právě jednoduché. Po půlhodině jízdy stále držíme konstatní vzdálenost od startu – 11 km! Počátky nenalezeny, Kunžak jsme minuli vlastně jen pro ověření faktu, že je neprůjezdný. A pak mě zdrtil následující rozcestník nabízející destinaci Vídeň. Naštěstí i Jindřichův Hradec … ten znám, odtud přímo na Prahu – Pelhřimov je zapomenut! Výborně, jsme v cíli, teď už mě nemůže nic překvapit, okolí rodného města znám jako své boty … a kdyby ne, podívám se v pc do map.cz. … tak nepodívám, počítač leží zapomenut ve Slavonicích! Tak tomu říkám průser!
Den následující: operace: záchrana písíčka zahájena… Zdá se, že úspěšně. Přivezou mi jej slavoničtí sousedé, vracející se domů. Naštěstí dnes jedu na Slapy: 3 tunely, Chuchle a pak trefit správný výjezd na dálničním superkruháči, směr Vrané (mám naučeno z loňska, takže cestu znám).
Štěchovice, do cíle dle navigace 6 minut / 5 km. Zrada! Silnice zde končí, oranžová šipka mě směruje nekompromisně na druhý vltavský břeh. Čas dojezdu a zbylé kilometry rychle narůstají. Nakonec se ustálí plus mínus na hodnotách 25 minut / 20 km.
A tak opět jedu – a opět nevím kam. Navigace zmatena (nutí mě se otočit), směrová návěstí obec jménem Slapy neuvádějí, oranžové šipky neexistují. Konečně známá obec – Rabyně a poté odbočka na Slapy! Jenže také značka: „slepá ulice“. Později zjišťuji, že zmýlená neplatí – cesta slepá není. Přejíždím hřeben přehrady … 2 kilometry, 2 dotazy na cestu a už parkuji u Ztraceného mlýna. Zde se mi dostává uznání, jak rychle jsem dorazil. No, nemusím hned říkat, že jsem vyjel o 3 hodiny dřív, ne?
Měl bych změnit perex, po smůle ani památky – prostě príma večer. Není dobré se ukvapovat, není dobré chválit den před půlnocí… Proč? Protože … odvezu kolegu do rhb ústavu, zařadím rychlost, sešlápnu plyn … a … nic! Auto blafe na neutrál a pomalu začíná couvat. Dopředu nepopojelo ani o píď. Když nezabrala ani dvojka, ani zpátečka, pochopil jsem, že blbě značené objížďky mě dneska už fakt nemusí trápit... Volám asistenční službu (asi ve 21.30h). V jedenáct přijíždí odtahovka, o půl hodiny později (jako kuře kvočnu) následuji odtahovku a nechávám se vyvést na dálnici. V 01:00h parkuji před domem. A jak to bylo dál? Tak to dneska už nedám, zítra je taky den. Unaven, usínám.
