Týden nosím v hlavě blog o dovolené, ale pointa mi chybí. Nu což, povím vám 3 epizody o prťavé místnosti, kam každý musí, a která nikdy není poblíž, když jeden musí. Je léto, odlehčíme - co furt jen o politice, covidu, požárech...
Epizoda 1. … Rok 95, rodinná dovolená v Itálii, fakultativní výlet do San Marina. Ministáteček na vršku, cestu lemují stánky pekařů – pizzařů. Nepochybuji o tom, že nahoře budu za svůj výšlap odměněn lahodným kouskem. Trochu odbočím... Znáte to zklamání, když se rok těšíte na vánoce, že konečně dostanete tu velkou pannu, co mluví a čůrá, případně auto na baterii či fotbalovej míč a … najdete pod stromkem v lepším případě knížku, v horším ponožky pojmenované: pondělí, úterý … ovšem anglicky! Obdobné pocity jsem měl poté, co žena na dotaz, co si chci v SM koupit a já nadšeně odpověděl, že pizzu, vynesla ortel…
„To si snad děláš srandu? Před hodinou si snídal! Měla jsem na mysli něco hodnotného – pohled, magnetku nebo tak něco.“
„Mamí, mně se chce čůrat!“ kňourá dcera. Nakonec jdou na toalety všechny ženy i syn – a já jsem pověřen hlídáním batohů. Skvělé, bohové mi jsou nakloněni. Jak jdou všici, tak tam budou minimálně 10 minut. Neváhám a kupuji si tu nejvypečenější porci. Skousnu a těsto mi rázem zhořkne v ústech. Proč? Žena se svou svitou vychází (evidentně naštvaná) z budovy a já se vzápětí dovídám, že tu v tom kapitalismu mají taky pěkný bordel. Obsluha jim zavřela dveře před nosem a na nich cedulka: PAUSA. Pak si žena všimla těsta v mé ruce a hezký den skončil. Kvůli zavřeným hajzlíkům.
Epizoda 2. … Rok 2008. Nová žena, staré auto. Divná doba, škodovka je v Německu levnější a vybavenější, než v tuzemsku: „Proč kupovat horší auto za víc peněz – pojedem se přesvěčit. Stejně nás Magda už rok zve, ať se ukážeme,“ prohlásí žena. Tak jsme jeli a zjistili, že novináři v tomto případě nelžou.
O měsíc později: … Půl desáté večer. Brno, staré autobusové nádraží, přestup na mnichovskou linku (firmy natírající své autobusy zásadně na žluto), mám půlhodinu a chce se mi! (jo a také mám v pravé kolenní kapse 15 000 euro). OK, tak zajdu na toalety v podchodu. Nikdy jsem neměl rád na táboře bojovky a už vůbec ne noční zkoušky odvahy. Nevím jak vypadá podchod dnes, ale tenkrát: málo světla, málo vzduchu, málo čistoty a nikde nikdo. Vstoupit znamenalo projevit hodně odhodlání. Hodím bůra do kasy a pokračuji dál nekonečně dlouhou chodbou. Že bych se bál, to ne, ale strach trochu mám. A sakra! U umyvadla stojí dva houmelesáci. Už mě vidí…
„Ty kámo, nebuď škrob a dej 20!“ Tý, modlím se, ať mám v kapse dvacku nebo je napadne mě prošacovat. Najdu pade, hodím ho do umyvadla, otočím se a zdrhám.
„Hééj kámo, chtěl ses vychcat, tož kam běžíš?“ No comment.
Epizoda 3. … Rok 2021. Jedu do Havířova, prohlédnout si nové nádraží. Je hezky, protáhnu auto myčkou. Základní cena = 90 Kč. Nechávám chlápkovi kilo. Osudová chyba – v peněžence už je jen vakuum. Fíha, nádraží a okolí – jak na západě! A jéje, půjdu taky zkontrolovat záchody. STOP! Automat chce po mně 10 Kč. Nemám, nechal jsem je na myčce. Prekérka, se strojem se nedomluvíš. Sláva, přichází obsluha: kluk … mladý kluk … mladý rómský kluk: „Pojďte dál!“ … Když zjistí, že nemám prachy, pokrčí rameny a odejde. Jdu i já. Potřeba je již akutní … jenže venku stojí měšťáci. Tak tady si taky neulevím ... nasedám do auta a upaluji z města. Odbočka, lesní cesta … ta úleva!
