Název nic moc, milovníkům mateřského jazyka českého se obrací kudla v kapse, ale vše marno, název je výstižný a vyjadřuje moje pocity … doufám, že nikoliv vaše. A pokud snad ano, tak vězte, že v tom nejste sami.
Přitom den začal vlídně – v noci se ozval z Osaky (časový rozdíl -7 hodin, což dnes díky olympiádě, většinově všici víme) syn a ... dálkově mi zplnohodnotil v pc softvare skype. Fajn! Už se nejen vidíme, ale i slyšíme! A tak si mě ráno prohlédl z Osaky vnuk, když jsem letěl ze sprchy bez klobouku, bos – hlavně bez ručníku (zapomněl jsem, že je vebka už zase funkční). Ale nesl to statečně - vnuk (ve 2 letech).
A pak se spustil zlatý děšť – medailový (tento poetický nebo spíš šílený pojem není rozhodně z mé hlavy; autorství patří kolektivu reportérů i-dnes). Opakovačky, rozhovory se střelci, judistou, vodákem a již dnes jistota dalších dvou medailistek - tří tenistek… Jo, Čech a reportér zvlášť, umí být hrdý na "své, tedy naše sportovní" úspěchy a tuto hrdost dokáže náležitě podat. Takže v čem je problém? Proč se necítím (a covid za to fakt nemůže) ve své kůži, tedy cítím se jako v kůži cizí, jejíž majitel evidentně nebyl v dobrém rozmaru?
Odpověď je jednoznačná: teď jsou 2 hodiny po půlnoci. Za 12 hodin budu sedět v křesle a čekat. Jaká hrůza (řeknete si), přece se jen lépe čeká v pohodlném křesle, než například ve stoje, v narvané tramvaji, ne? ... Pěkný příklad zavádějící a neúplné informace, takže zkusím předchozí větě předat výrazně vyšší informační hodnotu: ve 2 hodiny po poledni (v 9 večer japonského času) mi krásná asistentka nabídne výměnu posezu v úplně obyčejné, kožené pohovce z Ikea, za elektrické (prosím, bez dvojsmyslu), polohovací křeslo s integrovaným minibarem a designově vymakanou ergonomickou vícebodovou lampou, v bílém tónu (až sterilním dojmem působící) zařízené místnosti. Její protilehlá (myšleno proti vstupu) stěna je kompletně prosklenná a vytváří tak prostorovou syntézu kontrastu klidového prostoru uvnitř a rušné dopravní tepny (s maximem zeleně, parkových úprav, fontánové kaskády a dětských hřišť) slezského velkoměsta zvenčí. Takže zatím všude jen samá pozitiva a nikde žádný důvod k rozmrzelosti a nepříjemným, koženým pocitům...
Nyní již každý tuší, že jsem se tak trochu nechal unést žánrem sci-fi ... a že jsem opravdu nebyl pozván do kongresového sálu 7 hvězdičkového hotelu (na setkání významných vědců, vlivných politiků a bohatých vůdců světa) účastnit se bio panelu na téma udržitelnosti kvality života, souběhu koexistence lidského druhu a všech dalších forem života na planetě Zemi. Jasně, každý pozná nereálnost této verze a správně si dosadí, že jsem byl právě (krásnou: tady se ještě realita pojí s fikcí) sestřičkou vyzván k přesunu z čekací chodby do ordinace a usednutí (vzápětí ulehnutí) do křesla zubařského. Náhle mi přijde, že pocity pacoše nejsou pocitům odsouzence zase tak diametrálně vzdáleny. Důvodem mé návštěvy je totiž extrakce dvou zubů (303 + 305; 304 byla zlikvidována již v dávné minulosti a vzniklý prostor již tehdy přemostěn). Pikoškou je osamělá 306, před 10 dny osazena korunkou, což nebyl úkon (v keramické verzi) hrazený pojišťovnou.
Předpokládám, že nepřekvapí fakt, že trhání (mých) zubů není mojí oblíbenou činností (viz blog č. 111), kdy krvácím já ... a posléze, při vyplňování ústní dutiny třetími zuby, má peněženka. Nu a to je ten důvod, proč se (navzdory úspěšným olympionikům) necítím být dnes ve své kůži. Kdo by se mnou měnil? Takže jediným pozitivem dnešní návštěvy je přítomnost dokonce dvou krásných sestřiček (snad nezpoplatněný bonus), přičemž jedna z nich (jak je zvykem už z dob, kdy trhání zubů v obci praktikoval místní kovář) mě jemně držela za hlavu. Bohužel jen krátce, zoubek se nikterak vytažení nebránil. Tolik dnes k zubnímu zpravodajství a pocitům z cizí kůže.
Asi to nebylo dneska k popukání, ale ráno ke kafi dobré, ne? Prostá věta, že nespím, protože jdu zítra k zubaři - by mi nezaplnila ani perex. Pokud přežiju, zkusím se polepšit. Co můžete udělat pro zlepšení mé nálady vy? Ne moc, ne málo - stačí "olikovat" (zvýšit karmu), právě přečtený text. Snad dobrý pocit přemůže bolest zubů, i těch, co už nemám. Tak ahoj! M.
