Domácí technikou mohu nazývat téměř vše, počínaje budíkem, pračkou, kuchyňskými pomocníky … dnes to však bude o technice kancelářské, konkrétně o písíčku, laptopu, notebooku – zkrátka počítači.
Je to neuvěřitelné, ale s personálním počítačem bojuji už bezmála 30 let, a ani po tak dlouhé době se nemohu prohlásit vítězem, což není veselé povídání pro mne, ale čtenář se v tom horku možná pobaví. Čím? Popisem těch nejzajímavějších kiksů.
První setkání: od sametové revoluce uběhly 4 roky a já nastoupil do firmy prodávající a servisující málou známou japonskou automobilku. Zákazníci mě rozhodně neobtěžovali svou přítomností a já měl tak dost času ponořit se do tajů ovládání počítače. Šlo to ztěžka, na salonu jsme byli 3. Já neuměl ani velká písmena, technik věděl jen nepatrně víc a slečna v náhradních dílech? Ta sice věděla, ale rozhodně odmítala strávit polovinu pracovní doby moji výukou textového editoru T602. Zhruba po roce jsem dostal nabídku odkupu staršího počítače. Fajn, měl nainstalovanou i jakousi hru o 2 panáčcích (hledajících poklad). A protože nemám rád věci, kterým nerozumím, rozhodl jsem se jednoho dne vyčistit paměť o programy anglicky se tvářící. Dalo to fušku, ale povedlo se! Po hodině monitor zčernal a z personálního počítače se stala kupa plastů a železa.
Jak šel čas, tak mi rukama procházely další, novější počítače, nové programy – windows a s ním world a excel, firemní – pojišťoven, leasingových společností, dovozce ad. Už jsem se cítil být pevný v kramflecích, vystavoval faktury, protokoly, splátkové kalendáře, psal nabídky, dokonce začal psát povídky a knížky. Už jsem měl svůj laptop, kterému se posléze začalo říkat notebook (netbook se na trhu nechytil), už jsem se cítil jako mistr světa, když … jsem dopsal povídkovou knihu. Přede mnou jen poslední korektura a tradá do tiskárny.
Co je? Měl jsem zkontrolovány 3, když text, myslím celá kniha, zmizela. Čím víc jsem se ji snažil nalézt, tím více jsem ji přepisoval jiným textem. Zapojení synka (inženýra přes počítače) mělo stejný efekt jako odnos pc do servisu. Tedy žádný. Po měsíci trucování jsem se vzal kopie povídek, hecnul se a udělal knížku znovu. Kdybych teď napsal, že jsem, nějakým mně záhadným zopůsobem odstřelil i 2. verzi – nebudete mi věřit. Proto to nenapíšu (ale mezi námi – stalo se).
Před rokem: další úder zasazený mé pýše. Volám synovi: „Člověče, zbláznila se mi myš. Sunu ji doleva, kurzor zdrhá napravo, posunu ji dolů, šipka však prchá hore! Máš k tomu nějaký rozumný vysvětlení?“
Překvapivě měl: „Mohl bys ji otočit o 180°?“
"Mohl, proč bych nemohl … jé hele, kurzor už upaluje po monitoru jak chci já. Jaks to udělal?“
„Bez komentáře,“ a zavěsil.
A poslední, týden starý, příběh: zprovoznění webkamery. Čas od času, zřejmě po vypnutí počítače, se kamera přepne do polohy: sice zapnuto, ale přesto nefunkční. Zhruba týden čekám (zda kamera nenaskočí sama – nenaskočí). Poté týden čekám, až se mi ozve syn a dálkově (pomocí složitých programů) kameru zprovozní. Jenže syn má v práci moře práce … když tu na scénu přichází žena, vyposlechne si problém, chvíli dumá a pak pronese naivní a kultovní dotaz:¨„A co kdybych zmáčkla tohle tlačítko s ikonou přeškrtnutého foťáku?“ (F8).
Než jsem jí stačil vysvětlit, že tlačítko nemá na provoz webkamery žádný vliv, tak jej zmáčkla … hle! Obraz naskočil! A tak tu žijem, hezký den!
