16| Jadran očima žen ... část 5.

4 povídky, vyprávějící prožitky účastníka zájezdu z té mužské perspektivy. Opravdu se ten ženský pohled tolik liší? Cože? Jako že jó? A že moc? Nuž dobrá, zkusme se tedy na stejný zájezd podívat očima žen - možná nebude rozdílů.

        ČÁST 1. - NABÍDKA: Panebože, proč ten Michal zase zvoní? Proč si nikdy nevezme klíče, když jde venčit Delie? Delina není z televize kouzelná tyčinka prodlužující každý den o hodinu, ale naše, právě hárající, fena. To jsem zvědavá, jestli jí sundal kalhotky… aha, tak zřejmě nesundal! Mizí totiž beze slova v koupelně a voda jede na plno. To je skleróza už na důchod! Jenže ho nemohu k doktorovi dostat – třeba už jsou na hlavu nějaké tablety.

     Přichází, předstírám zaujetí stupidní kriminálkou – už jsem ji viděla, a navíc je hlavním hrdinou ten ryšavý policajt, kterého nemusím. Naštěstí, dnes to vypadá na jiný program: Míšánek má něco na srdci, tak co vymyslel tentokrát?

     „Kaji, pokud chceš, tak můžeme jet letos ještě jednou k moři! Co ty na to?“

     „Hele zlato, tak mi to řekni celé – co je to za blbost?“

     „Blbost?“ předstírá uražení, „no však nikam nemusíme, ale za ty prachy…“ napíná mě. Ví, že moře miluji – jenže letos už jsem s Verčou týden v Turecku byla – strašně rychle to uteklo… Čekám, zkouška nervů. Tak co, řekneš mi to? Neřekne ... dobrá, tak jsem prohrála.

     „Dobrá, tak to není blbost, ale už to vysyp, za 10 minut mi začínají „Sběratelé kostí“ a ty musím vidět hned od začátku, je to pokračování,“ mažu mu med kolem úst.

     „Takže: mám plno dobrých zpráv a jednu špatnou, kterou chceš slyšet dřív?“

     To nesnáším, proč to natahuje, už mi běží titulky. „Co já vím, tak nejdřív tu špatnou!“

     „Vlastně špatné jsou 2, tedy 3!“ můžete mi vysvětlit, proč jsem ho ještě nezabila?

     „Dobře, tak poslouchej: je to sice Chorvatsko autobusem, v září, jsou tam kamenité pláže a penziony v kopci, ale …“

     „Stačí, to jsou 4 špatné a už ta první mi stačí k tomu, abych řekla NE! A už neruš, začala mi detektivka,“ snad si opravdu nemyslel, že se budu trmácet po Evropě autobusem a ležet u moře na balvanech?

     "Tak jo, jen ještě jedna informace: pro nás tři je to za 9 000! Rozumíš? Devět tisíc za týden dýchání, plavání a opalování se u nejčistšího moře v Evropě! No, tak nic.“

     Vypínám televizi! „Máš pravdu, začíná mě to zajímat. Tak mi to řekni pěkně celé.“

     „Je to prosté.  Bývalý kolega bere autobus známých a kamarádů a jedou kamsi pod Split, cesta trvá i se stáním 14 hodin. Jídlo sebou nebo v restauraci… Tak co na to říkáš?“

„Zajímavé, Verunce by samozřejmě moře prospělo, ale potřebuji vědět víc. Nemůžeme se u toho kamaráda v týdnu zastavit?“

      ČÁST 2. - ROZHODNUTO:   Tak jo, dneska jsme byli i s Verčou u Radima, co organizuje zájezd. Malá se u nich vyblbla v bazénu a já si zas po dlouhé době připadala svobodná a uvolněná. Jasně, mohlo za to Radimovo víno i těch „náct“ cigaret, co jsem s ním vykouřila. Přitom se mi tam vůbec nechtělo, ten autobus mě děsí. Z Radima ale vyzařuje optimismus, jezdí tam už léta – zvládli to jiní, zmáknem to i my. I Michal má pravdu, slunce není nikdy dost – a za ty peníze! Večer brnknu mamce, jestli nechce jet také. U moře ještě nebyla a autobus jí, na rozdíl od letadla, nevadí.

     ČÁST 3. - DILEMA: Bolí mě hlava… z pohledu na kouřícího kolegu Leonarda (rodiče chtěli osudu pomoci) se mi dělá špatně. Proč to nepřiznat, včera jsem vypila víc, než snesu. Už jsem taky pěkná s….! Když Verča usnula a Michal odjel na noční, přišla na kus řeči Petra, sousedka. Je furt sama, její Ivan je buď v rachotě (týden v kuse) nebo zavřený ve sklepě, kde si patlá modely letadel, vznášedel a balónů. Nevím, jak je to možné, ale některé modely fakt lítají.

     „Co si dáš, Péti? Mám tu speciální bylinnou slivovici…“

     „Blbneš Kájo? Víš přece, že nepiji.“

     „Tak si dej aspoň bechera, to je teď státní nápoj!“

     „Jako že se teď pije na nejvyšších místech?“

     „Jo ... a léčí virózu! Bohužel má i vedlejší účinky, nedokážeš pak stát rovně na nohou!“

     „Tak jo, ale jen půlku. Půlky. A povídej, jak to bude s tím mořem?“

     Něco jsem jí řekla už ráno , při venčení. A teď pod vlivem včerejší rozmluvy s Radimem jsem se rozmluvila zřejmě tak sugestivně, že z Petry za chvíli vyletí spontánní dotaz: „Co myslíš, mohla bych jet Karolínko, s tebou? Teda s vámi?“

     „Jasně to není problém,“ odvětím (pod vlivem) bezstarostně.

     Jenže, to bylo včera. Dnes je mi blbě z chlastu a ještě  budu muset Michalovi říct, že s námi jede nejen máti, se kterou si celkem rozumí, ale i Petra – se kterou si celkem nerozumí. Tohle jsem takticky nezvládla.

      ČÁST 4. - DOBRO DOŠLI: Cesta mohla být i horší. Vyjeli jsme po čtvrté odpoledne, Verča je zlatíčko, vlastně jen stále spí. Michal usnul za Olomoucí a probudil se až před Záhřebem u pumpy a to beztak jen proto, aby mohl zase usnout. Tak to ne! Měníme si místa, ať dcera také ví, že má otce. Rozkládám si na dvousedadle plážovou skládačku a usínám. S obavou, jestli dostaneme slíbené ubytování u moře s dvojitou sociálkou. Ještě dnes, vlastně už včera jsem Michala nutila, ať si nechá Radimem potvrdit na netu vybraný apartmán. Nešel! Má jen jednu věc zařídit a stejně ji neudělá. Ale jsem ráda, že poměrně v klidu zkousnul Petru.

     Jsme ve Splitu, moře nádherné! Je fajn, že jsme jeli: „Mluvil jsi s tím Radimem o apartmánu?“ ptám se Michala, když se vrátil od řidičů.

     „Jo?“ to bylo hodně nepřesvědčivé.

     „A?“

     „Jo, je to OK.“

     „Jsou tam 2 ložnice?“

     „Hmm.“

     „A 2 koupelny?“

     „Ježíši, jo! A dej už pokoj… vypadá to, že tu jsme,“ a opravdu, autobusy parkují na plácku u silnice. Radim vede Michala k chlapíkovi s golfem, ten se chápe našich zavazadel – ne, to nemá šanci do tak malého auta narvat. Nenarval, ale Michal se už chystá sednout do vozu. Tak to ne!

     „Pojedu já, ty se necháš ubytovat i v králíkárně! No jasně, mnou na fotce vybrané penziony u silnice míjíme a německý lidový vůz si to hasí kamsi do oblak. Míjíme další odbočku… ježíš, to přece nejde osobákem vyjet? Ale jde, poslední odbočku před nebem řidič točí doleva a zastavuje před neomítnutým domem. Z přízemních dveří vychází žena, vítá nás s nelíčenou radostí. Docela jí rozumím, zve mě do 1. patra a nabízí kafe. Jo, tak to po cestě bodne. Naďa, mě usazuje do prostorných plastových křesel k prostornému plastovému stolu na prostorné terase a jde pro kafe. Její muž zatím vynesl všechna zavazadla a jede pro zbytek rodiny. Vstávám a jdu si projít pokoje. Samozřejmě, že Michal nezařídil vůbec nic, penzion je jinde, v šíleném kopci, ložnice miniaturní ... Verči přistýlka se tam nevejde ani náhodou, tatínek si holt ustele v obýváku. Ach jo, to zas bude týden. Kdo mě to volá? Aha, paní Naďa už tu je s kafem. Je moc milá, má pro Verču i džus. Zato Michal to schytá. Už jde po schodech proti mně, jenže za ním jde i domácí, přece se nepohádáme před ním?

     ČÁST 5. - TAK JAK? „No, jak, jak? Není to ten penzion, co jsem chtěla!“ odpovídám navztekaně, „ale domácí jsou milí, už tu zůstaneme. Ale ty fakt neumíš… škoda slov! A spát budeš v obýváku. Mami, vybalíme jen věci na pláž a jdeme k moři, ne?“

     Michal se tváří uraženě, ale to je víceméně jeho normální stav, naštvaná bych přece měla být já, ne? Přecházíme silnici a ještě nás čekají 104 schodů a jsme na pláži. Ta je fajn, lidí tu mnoho není, než rozložím lehátka, už je Verča v moři! „Tak jaký je?“

     „Fajné mamko, vyfotíš mě?“

     „Míšo, kde je foťák?“

     „Netuším.“

     Ach jo, jdu raději s Verunkou do moře! Brrr! To je ledové, nesliboval náhodou Radim vodu jako kafe? Zřejmě myslel frapé…

     „Ale ne, co ty tady?“ ptám se Michala plavajícího po mé levici.

     „Hele, mě je tu zima a na břehu zas hic. Zajdu do výčepu zjistit informace o programu a za hodinu se sejdeme na pokoji!“

     Nebyla to otázka, spíš, oznámení – ani nereaguji. Je fakt, že na slunci nikdy dlouho nevydrží. „Vezmi stan, lehátko, delfína a svůj ručník, nejsem tvůj nosič!“ doufám, že mě slyší. A hledám Verču – ve vodě se cítí jako ryba, ale může lehce přecenit své síly. Jo, tamhle je, na lehátku s Petrou. Jdu se opalovat!

... o 2 hodiny později...

     Zabiju, já ho prostě zabiju!! Kromě stanu nic nevzal, na pokoji není, lítám nahoru, dolů, jako kr…! Ještě se mrknu do toho jejich výčepu a… jasně, ve stínu, půllitr před sebou a (mně snad trefí šlak!) už datluje na vypůjčeným laptopu – a možná ani neví, že je v Chorvatsku, natož pak to, že ho tady hodinu hledáme po všech čertech! Zpětně uznávám, že jsem jim tam zahrála pěknou fúrii. Ale aspoň se nepřetvařuji.

     ČÁST 6. - KONFRONTACE: No, to nám ta dovolená pěkně začíná: blbej penzion v kopci s malou ložnicí, ledové moře, všude daleko a vysoko... nálada pod bodem mrazu! A jak si našel „cestu“ k notebooku, tak mi je jasné, že si ho budu muset na pláži vyfotit, abych věděla, jak vypadá. Gambler jeden, zavřu ho do blázince!

     Po večeři odešel s povolením na 2 piva do čepu. Do půlnoci hodina a sedím tu sama! Jdu spát, Verča už taky chrní. Zítra si budeme muset promluvit!

... druhý den u snídaně...

     „Michale, půjdeš s námi hned na pláž?" ptám se ho po snídani.

     „No, raději bych šel později, ranní slunce fakt nemusím," zkouší to opatrně.

     „Jak chceš. Ale odneseš nám lehátka a ledničku… nebudu všechno tahat sama!" Jako obyčejně, bez reakce. Po půl hodině jsme připraveny vyrazit, jenže ... kde je zase Michal? No jasně, už dole, skoro u silnice! To mi dělá snad naschvál, vždyť jsem mu říkala, že potřebuji vyfotit před penzionem a poslat to Leovi a Lence.

    „Počkéééj! Michaléé, vyfoť nás tady,“ ukazuji na nejhezčí penzion v ulici. Naštěstí ho neslyším, stačí mi jen, že vidím jeho výraz, se kterým se vrací. Bóže, stěží 40 metrů. To je doba, než zaostří. „Veru, nestříkej na tatínka, když fotí nebo se k moři nedostaneme!“

     Na pláž přichází poslední, cestou mu prý uletěl nafukovací balón. Beztak se s někým zakecal.

     „Našla jsem hezké místo?“ taky by mě aspoň jednou mohl pochválit. Neříká nic, vztekle rozkládá stan a zuřivě zatlouká kolíky do země, což se mu moc nedaří. Ale místo má dobré ... vedle dvou žen nahoře bez,! Ať si taky na té dovolené trochu užije!

     „Mohl bys pohlídat Verunku, jdu si zaplavat. V jednu mám objednanou masáž. Nada mi domluvila cenu - jen 100 kun. V ceníku je to za sto osmdesát," žádám ho poté, co konečně postavil stan.

     „Jo, Verču pohlídám, jen by mě zajímalo, kdy začnou fungovat doma slibované ty dvě „operky" a my budeme mít tu fůru  času pro sebe!“ brblá a vytáčí mě Michal.

     „Jsi  snad otec? Tak se snad můžeš taky na chvíli postarat o dceru, ne? Nemůže! Při nejbližší příležitosti mu uplavala ... už ji vidím, jak ke mně plave, přilípnutá delfínovi na zádech. Ach jo, a když mu něco řeknu, tak zas bude ukřivděný. Alespoň že vlezl do vody.

Dokonce si spolu teď hrají, no hrají ... vyhazuje ji do moře, ale Veruně se to evidentně líbí. „To sis s ní moc dlouho nehrál,“ popíchnu ho po návratu na břeh, ale zřejmě toho má dost, ani neodpoví.

     „Pirohy, štrúdla!" Pláží prochází chlápek s košíkem pečených sladkostí. Petra opět neodolá a Michal kupuje pro Verču. Cože? I pro sebe? To se mi snad zdá, vždyť je po snídani. Pak si stěžuje, že tloustne – a přitom furt něco jí!

     „Můžeš mi říci, proč sis kupoval ten štrůdl?" ptám se ho.

     „A víš zlato, že jsem nad tím ani nepřemýšlel? 3 hodiny od snídaně, ještě půlden u moře přede mnou – měl jsem prostě chuť a vlastně i hlad. Vidíš v tom nějaký problém?" odpoví nasupeně.

      I já umím odpovědět ostře: „Ano, problémy vidím hned dva: zbytečně vyhozených 12 kun a zbytečných letos tebou nabraných 12 kilo. Hlídej Verču, jdu na masáž. Za hodinu tam přijďte, nechám ji namasírovat 5 minut na zkoušku," oznamuji stroze a rychle odcházím. Dřív, než mě zaregistruje dcera – samozřejmě by chtěla jít hned se mnou.

... po hodině ...

      Po masáži jdeme do baru na kafe, Verča chce colu – ale to nepřichází v úvahu: za 1 litru 16 kun prostě nedám.

      „Verunko, tady máš zatím vodu (tu fasujeme ke kávě zdarma), tatínek pak půjde pro melouna a tam koupí za stejnou cenu litry 2 - že ano, tatínku?" Nevím, co si myslí, ale za chvíli vyráží. Za 40 minut je zpátky s colou. Meloun není a asi už letos nebude.

  "Je mi to horko, zajdu na pokoj a udělám večeři, co ty na to? ptá se mě po chvíli Michal. 

  "Jo, to je dobrý nápad, udělej špagety buď s boloní nebo s vepřovým, ju?

     ČÁST 7. - KRIZE: Po hodině stoupám s Veronikou do našeho, šíleného kopce a z dáli na mě volá mamka cosi o špagetách a večeři.

     „Už jdeme, ať už to vaří,“ volám zase já na ní. A opravdu, když dorazíme na terasu, jsou na stole špagety i se sýrem, pivo, cola. Jo, snaží se ten náš mamka-taťka. „Verčo, pospěš si, umýt ruce a jdeme jíst!“ popoháním dceru.

     "Však v té "boloni" bylo nakonec docela dost masa, néé? Ticho ... podezřelé ticho,. V tom mě to došlo, v boloni přece žádné maso není... Michale? Že tys to smíchal s vepřovým dohromady?“

     „No ano, vždyť jsi to schválila!?"

     „Já? Ses zbláznil?" nemohu nabrat dech, „snad jsem řekla jasně, že buď bude jedno, nebo druhé!"

     "Maminko, mně to ale moc chutná…“ chce matku potěšit dcera, ale nyní spíš platí: „Mlčeti zlato!"

     „Vero, mlč a jez! Když už tak dnes hýříme!" napiji se coly a málem ji vyprsknu zpět, "co to je, s tou colou? Vždyť je to hnus!"

     „Maminko, mě ta cola taky moc chutná!"

     „Řekla jsem ti, mlč už!"

     „Nekřič na ní furt. Možná to bude tím, že jsem tam nalil trochu vody, jako vždycky," prohlásí Michal a to už je na mne moc.

     „Jak jako vždycky? Kdo jako vždycky? Já to tedy ur-či-tě ne-dě-lám! Tak tuhle s…… si strč za klobouk, vylej, vypij a hlavně zajdi koupit novou!"

     „Cože? Sranduješ? To jsou 2 kiláky v tom hicu a pak ještě výstup „smrti“ k penzionu! A vůbec, co takhle slova díků za dobrou večeři bez práce?" útočí Michal. Pak flákne příborem a odchází.

     „A je to v háji.“ Michala už dneska neuvidím. Je mi jasné, že skončí ve výčepu a Veronika mě zase bude celý večer slézat jak Lysou Horu. Mamka bude bud mlčet nebo se s ní pohádám, jak to bylo vlastně s tou debilní konzervou. A Petra? Jo, ta mi odkývá vše a ještě si přisadí – nemá Michala moc ráda. Zas večer na prd!