Cestování po železnici máme šťastně za sebou, dnes vyrazíme na výlet ... autem. Jsme přece taky hogo fogo rodinka. No, spíše torzo rodiny, mláďata vyrazila do světa, když i Evropa jim je těsná. Se ženou, si vystačíme se 3 okresy.
Karviná - Ostrava - Nový Jičín ... prvním cílem je Kunín. Tam nikoliv mlékárna, jak se mi kdekdo snaží podsunout, ale zámek. Nemyslím visací, ale stavbu, šlechtické sídlo. Cestu znám jako svoje boty; za 30 let jsem se tu něco najezdil: 70 kilometrů z toho 60 po dvouproudovce, to je 50 minut jízdy - tady nemá smysl zapínat navigaci... Vyjeli jsme z Ostravy, vpravo letiště, vlevo stánek se zmrzlinou. Ten tady byl snad už za totáče.
"Dáme zmrzku?" ptám se ženy. Záporná odpověď je už zbytečná - je zavřeno. Dumajíc nad rentabilitou celodenního prodeje mražené lahůdky (tedy nevěnujíc se plně řízení), jsem se náhle lekl. Sakra, kde to jsem? Tahle silnice tu loni (a ani kdykoliv dříve) nebyla! Měl jsem přece jet immer rovně po I/58 a za vesnicí najet na R48, tedy rychlostní silnici, která v podstatě končí až v Praze. Místo toho se mezi poli řítím stěží šedesátkou (čímž nesmírně rozčiluji ostatní účastníky provozu vytvářející za mnou kolonu). Snažím se aktivovat mozek a na dálkových návěstích zistit, kudyma dál. Pochopil jsem, že se blížím k rondlu (pro Čechy: ke kruhovému objezdu), kde jsem sice požadovaný Nový Jičín našel, jenže v zeleném poli. Což pamatuji z autoškoly znamená, že se jedná o silnici dálničního typu - tudíž komunikaci zpoplatněnou.
"Kam mám, sakra, jet?" vykřiknu spíš z pocitu bezmoci, než že bych očekával řešení od majitelky 30 let fungl nového řidičáku, sedící vedle mne. Proto mě její odpověď (... "přece do Kunína, ne?") nevytáčí tak jako chybějící informace, kterým výjezdem mám z kruháče zmizet. No nic, klid, už jsem zvládl horší věci ... a tak si projedu zdejší, futuristický rondl ještě jednou: Nový Jičín - dálnice, tam nelze. Libhošť - neznám, tam nechci. Kopřivnice - sice náš cíl, ale až odpoledne, Příbor centrum - to je opačný směr. Poslední výjezd: Frýdek-Místek a Ostrava - odsud jsme přijeli, tak tam asi taky ne... Musím říct, že tenhle kruhový objezd není žádný malý prdítko, kde se autobus nevytočí. Tohle je monument, viděný i z letadla (při letové výšce 10 000 metrů), kdy při několikanásobném projetí musí řidič počítat s větší rezervou pohonných hmot. Je to vlastně kopec homolovitého typu, který je okružní komunikací (jako obručí sud) sevřen v dolní třetině svahu, takže není vidět za roh. Což píši s vědomím, že kruháče ze samé podstaty rohy nemají ... no, zkrátka komunikace za všechny prachy, však mající problém s komunikací ... s řidiči! Nakonec jsem objezd opustil výjezdem - směr Kopřivnice.
"Jedeš blbě!" prohlásí nečekaně, dost rezolutně žena a dodá, "stará silnice musí vést přes město, takže jak to půjde, zahni a vrať se do Příbora." Po dvou kilometrech tak činím a za chvilku vjíždíme do centra. Modrá značka s naším cílem vyvolává na mé tváři úsměv, který však mizí v okamžiku, když na horizontu spatřím nezaměnitelný tvar homolovitého rondlu. Prvním objetím (pro klid duše) se ujišťuji, že nabídka exitů se nezměnila, pročež se rozhodnu pro neznámou odbočku na Libhošť. A je to dobré rozhodnutí. Sice se čtvrthodinovým zpožděním, ale přece jen frčíme nezpoplatněnou silnicí podél nové dálnice. Jejím podjetím a odbočením vlevo ... se ocitáme v nám neznámé Libhošti. Víme o ní jenom to, že je proklatě dlouhá a že se místní zastupitelstvo rozhodlo vybudovat chodníky tak říkajíc jedním vrzem. Což by mně mohlo být jedno, kdybych nebyl nucen vystát 2 fronty před semaforem regulujícím kyvadlový průjezd obcí - stavbou (třetí jsem projel na červenající oranžovou). Za Libhoští se dálnice vrací na pravou stranu a my jsme už blízko, blizoučko od NJ. Ještě jedna křižovatka a nééé! Oranžová šipka nás navádí na dálnici. Blbé je to, že do opačného směru ... takže se vracíme zpět do Ostravy? První sjezd nás vyvádí z luxusní silnice a ... už i spolujezdkyně poznává atypickou siluetu příborského rondlu: "Tady jsme už přece taky byli!" povzdychne si žena a vycvičena celoživotním budíčkem ve čtvrt na čtyři, okamžitě usíná.
Přiznávám, že jsem poněkud nervózní, a zřejmě proto jsem po dalším obkroužení objezdu zazmatkoval a sjel dříve, než jsem chtěl. Bez komentáře otáčím vůz a po čtvrté jsem u "homole". Kašlu na předpisy a vjíždím na dálnici. Že jsem se rozhodl správně, potvrzují oranžové šipky v připojovacím pruhu. Za 15 minut parkuji před zámkem.
... o 2,5 hodiny později: ... po rychloprohlídce Nového Jičína (fotka u zámku, na náměstí ... koupě magnetky v "íčku" škrtáme z cílů Kopřivnici. Což je škoda, tam trefím - tam dálnice nikdy nebude. Naším dalším cílem je rozhledna Kabátice v Chlebovicích (R48 napůl cesty mezi Příborem a Frýdkem-Místkem. Nedá se tak neprojet, mně už dobře známým, rondlem. Záměrně vjíždím do města, kde se napojuji na starou cestu... Jenže ještě není důvod se smát. Přede mnou nová křižovatka a tedy nová nabídka (zřejmě definitivní, po oranžových šipkách ani vidu): ... pokračovat přímo po nové D48, nebo zahnout doprava ... ze 3 názvů si pamatuji jenom Hukvaldy.
Pavlovův reflex v praxi: Hukvaldy = nonstop prodej frgálů. Navrhuji: "Rozhledna v nedohlednu, do Hukvald 8 km, kde nám bude odměnou frgál a kafe!" Návrh přijat ... a tak se i stalo. Pointa příběhu? Vlastně žádná. Poučení z krizového vývoje? Když chceš vzít rodinu na výlet - minimalizuj plány (včetně ranního odjezdu; ostatní časy neuváděj ani orientačně). Počítej, že i minimální plán se téměř nikdy nezdaří naplnit, není od věci mít k dílčím cílům připraveny alternativy a finanční, zmrzlinovou rezervu (pro případ nutnosti zchlazení výbušné atmosféry).
A to je vše ... pokud vás trable výletníků pobavily, zvyšte článku karmu - uděláte mi radost :-)
