150| Konec dobrý, všechno dobré! (3/3)

'Odvolávám, co jsem napsal a znovu píšu, co jsem možná odvolal!' Proč? Protože se nám náš komorní příběh o komunikaci dvou lidí - technikou 21. století nijak zvlášť nedotčených - poněkud komplikuje, mění směr, rychlost i smysl...

A když už odvolávám, opravuji a přepisuji - dovolím si i slíbit: dnešní, jubilejní díl (o tématu spojení) bude i dílem posledním. Zaplať Bůh - i jeden by stačil ... ale popořadě. Už víme, že 1. pokus o mobilní spojení napříč republikou se nezdařil. Na vině bylo špatně udané číslo. Takže se stalo, že: jeden volal, neví komu ... a druhý (zpocený jak u maturit) hypnotizoval mobil, ať už sakra zazvoní. Pocit frustrace oboustranný. Nastala odmlka: mailů nět, na hrách se míjení - prostě šlus! Jakože konec? Anebo ne? Předevčírem otevřu e-mail a vyšplíchne na mě záplava nevyžádané pošty. 3 zprávy  okamžitě upoutají mou pozornost. Důvod? Odesílatelem je ONA: sestřička Jaruška!  První přináší informaci o autonehodě. Sice bez fatálních následků - ale i otlak od bezpečnostního pásu nemálo bolí! (což mohu z vlastní zkušenosti potvrdit). Druhá obsahuje pokárání: jak jsem si mohl myslet, že by na mne zanevřela kvůli takové blbině jako je popletené číslo a přidá 3 historky vlastních technických přešlapů. A svět je už zase najednou barevnej, veselej - no, prostě pěknej! Třetí zpráva obsahuje trojici neuro testů, mající mi potvrdit schopnost číst i porůznu přeskupená písmena ve slovech, slova ve větách a tudíž i její literární klokánky. Testy jsem zvládl i díky tomu, že žádný se netýkal manipulace s mobilem.

Než se dostanu  k líčení 2. pokusu, musím krátce popsat svůj vztah k mobilům a telefonování vůbec: 'Můj vztah je velmi vlažný, spíše studený. A telefonuji? Nerad.' Moc stručné? OK, rozvinu... můj první mobil byl služební Alcatel (přezdívaný cihla). Ovládání jsem zřejmě pochopil, ostatně neměl snad víc jak dvě funkce. Pak následoval přestup k Finům - 4 další modely nesly hrdě značku Nokia. Měly vícero funkcí, přesto intuitivní ovládání (stejně jsem používal pouze trojku: telefon/ sms / budík). Poslední Nokii mám cirka 12 let. Typ po mně nechtějte, ale je kovová. V době, když začala haprovat, vrhli Fini na trh retro model 3310 (asi?). Zajásal jsem a neprodleně si jej pořídil. A také nepromyšleně. Jak velké bylo mé zklamání. I maximální řádkování je malé na psaní bez brýlí a především přidaný pás tlačítek rozmetal mé zažité automatismy natolik, že po týdnu jsem vrhnul i já - mobilem v dál. Proto jsem vzal za vděk, ženou věnovaným mi, Samsungem. Nečekal jsem snadné soužití s "korejcem". Po právu - nebylo. Po týdnu jsem ho vrátil. Koupil jsem si tentokrát přístroj "dědkovský". Bohužel tady zase pás tlačítek chyběl a protože jsem ani po měsíci nebyl schopen natáhnout si budíka, letěl z domu a já se vrátil ke kovové stařence. Po půl roce však už nejsem schopen odezírat zaslaný bankovní kód ani pod lupou. Přihlášení do banky připomínalo hádání z ruky a já se vrátil zkroušeně ke korejci! Můj kolega mě od té doby nenávidí - obden mi stále něco nastavuje a zbytečně vysvětluje, má dcera mě nenávidí, obden jí (místo zacvaknutí budíku) volám v půl 5 ráno. Lidé se diví, proč mé smsky, přijdou-li vůbec, obsahují maximálně 3 slova. Jestli mě bude zítra nenávidět i Jaruška, nevím. Co vím - jen, že zítřek bude dnem s velkým "dé". Dnem 2. pokusu o spojení... A byl. Ovšem nerodil se lehce.

Do 12 jsem mobil nevytáhl z kapsy. Až na oběd … po návratu zmeškaná smska. Ukládám a volám na udané číslo. Nelze! Není v adresáři. Znovu chci uložit - nelze, už je uloženo. Matně si vybavuji informaci o dvou pamětích a to je tak všechno. Tužka a papír, přepíši číslo a točím manuálně. Jenže na druhém konci nejsou doma - nikdo nebere. Po 10 minutách zvoní mobil! Zmáčknu hlavní tlačítko, čímž přerušuji ještě nepřijatý hovor. Sakra, co teď? … Smska: 'Volej, mám jenom pár minut'. Se snadno řekne, kde mám ten papírek s číslem. Vytáčím, klepe se mi ruka - špatně. Vynulovat a točit znova. Sláva , zvoní... A už ji slyším, usměvavý (fakt, ten úsměv je slyšet) hlas mé protihráčky, kamarádky Jarušky: "Ahoj Vítku, tak jsme to dokázali, ale nemám čas - musím na sál. Ulož si číslo! Ráda jsem tě slyšela. Měj se! Pá." … a je po spojení...

Co jsem to jenom měl udělat - říkám si v noci. Jo, uložit číslo! Vyletím z postele … jenže ze včerejška mám v historii cizí čísla tři! … Zklamaně uléhám. Než usnu - utěšuji se … třeba se potkáme na hrách nebo zavolá sama?! nebo...