Stačí si vybrat, např.: "O Jarušce II.", "To už tady bylo!", "Jak to nedopadlo!", "Proč?"... Že nevstoupím 2x do stejné vody? Jak kdo, já se v ní plácám už potřetí! A nerozumím ničemu: ději, ženám a vlastně ani sám sobě...
A tím by mohl příběh o sestřičce - hráčce skončit. A já mohl jít spát (stejně už je zítra: 02:06). To bych si to ale hóóódně ulehčil. Ne, budu na sebe tvrdej a popíši vám události posledních dnů ... a vy nebuďte měkcí a zkuste se mými traumaty pročíst k lepším zítřkům... Zajímavé, jak málo stačí k tomu, aby svět zkrásněl a život zase dostal smysl: jen jedna sympoška - hráčka! Hned zapomenu na blížící se nepříjemnosti a že jich je: zubařský zákrok, pokuta za rychlost, vytopená koupelna, hádka s kolegou a na vrcholu nepříjemná operace kamaráda. Vlastně ne, tu už o chlup předstihl strach z blížícího se letu na konec světa!
Ne vše, co si jeden naplánuje - vyjde. Mně docela často nevychází nic. Dnes mi například nevyšlo setkání s Jaruškou u vlaku. O to víc se těším na večer. Úderem deváté se přihlašuji na "hry" a filtruji hráče. Hledám ji a nacházím! Už ji mám, už ji zdravím! Jaruš nezahálí - hraje, relaxuje a ještě stíhá odpovídat: já napíši 3 věty, ona 3 slova a hromadu závorek - ))))))))))))))). Prý je to symbol úsměvu. Směje se furt, baví ji číst mé žvásty. Mně zase baví číst na sebe chválu. Už mám její mailovou adresu - posílám jí povídku. a přidávám i pár, pečlivě vybraných fotek (sice asi 10 let starých, zato bez břicha. Jo, to jste slyšeli, že lidské tělo roste jen do 25 let? Bohužel břichu a prdeli to nikdo neřekl.) Odměnou mi je její fotka a krátký mail. A zítra další, už delší! A pozítří též. Její texty nelze číst - její texty si musím zasloužit! Připadám si jak objevitel neznámého písma, než stvořil převodní tabulku! Myšlenky skákají z tématu na téma jako malí klokánci. Než pochopím, už jsme jinde. Slovosled unaveného štamgasta vracejícího se z hospody a napřeskáčku písmenka ve slovech dělají z četby dobrodružství ... a všude samé ))))))))))))). Nahrazují ostatní interpunkci. O to víc jsem chválen! Jak málo stačí. Pár teček, občas čárka - jako morseovka. A jsem za borce.
S jídlem roste chuť. Mám neodolatelnou touhu slyšet její hlas. Dávám návrh: zavoláme si? Překvapivě je přijat. Píšu jí své číslo, až bude moci, prozvoní mne. Prý hned zítra... Je sobota. Rentgenuji mobil pohledem, však bez úspěchu - můj anděl nevolá. Mám po náladě. Navíc nevolá ani kámoš? Měl by to mít za sebou (jasně, že operaci). Chcete perličku? Ve městě je 10, možná 15 nemocnic a milion obyvatel. Jaká je asi tak šance, že se ti dva potkají na sále? 1:15 000 000? Nebo ku 7 a půl milionu? Shodneme se, že nevelká ... přesto (ač se neznají) na chodbě se potkají!
Večer na hrách: "Proč jsi mi nebral mobil? Psala jsem ti ... a 2x volala?" To není možné, myslím si a kontroluji historii diskuzí. Její nálada klesá k nule. Ještě prolítnu maily a ... už to vidím! Záměna 7. a 8. číslice. Jak je to možné? Nevím, někde udělali soudruzi chybku. Spokojen s jejím nalezením, píši omluvný mail. A čekám na zazvonění. Jenže to nepřichází. Ani v neděli, ani v pondělí. Až v úterý lakonická zpráva: "Není nám souzeno (((((((naštval si mě ... a spousta (((((((((((" = tzn. hněv.
Uběhl týden, dva, tři - stav setrvalý, beze změn. Jaruška prolítla mým životem (nebo počítačem?) jako kometa ... a už jí není. Všechno v životě má prý svůj smysl: Já si to nemyslím. Možná proto, že smysl naší 3 týdenní komunikace nechápu... Nakonec nemusím také všechno chápat, že?
