'Déja-vu' - pocit opakovaného děje. U mě už 'déžaví' na druhou. Proč? Protože již potřetí začínám povídku stejně: hraním piškvorek online (na počítači). A to nejsem gambler. Jsou dny, týdny i měsíce, kdy mě hrát nenapadne...
Moje nálada se zlepšuje. Po 5 prohrách s piškvorkovým maniakem jsem narazil na slabšího hráče, skore je srovnané (5:5). Jenže je tu další pocitová změna: po smutku zlost, vystřídalo uspokojení, které se mění na lítost nad soupeřem, jenž ještě neokusil slastný pocit z výhry. Vyhrát ho sice nenechám, ale věnuji mu jednu remízu a přidám omluvu ... a už piši do lišty: "Promiň!" uvidím, jaká bude reakce.
"Proč se omlouváš? Seš lepší, tak vyhráváš. Já hraji jen občas ... a prohrami se od tebe stále učím."
To jsou rozumná slova. Hrát už mě nebaví: "Nedáme pauzu? Navrhuji hodit řeč!"
Nabídka je přijata a tak díky primitivní hře se dávají do řeči 2 cizí lidé (muž a žena), kteří na sebe, po počátečním oťukávání, poví věci, co by jinému neřekli. Nastává řetězení shod a rozporů. Co tím myslím? Dám příklad: Jaruška je z Prahy ... já jezdím do Prahy často, i teď jsem zde / ona pracuje na směny … já také / takže vstává časně ... já taktéž / ona ráda čte … já zase knížky píšu. A teď rozpory: občas si zajdu na pivo … jí moc nechutná / já nemám televizi … ona ji vnímá jako relax / je vdaná … já žiji sám / a jsem na pc denně … ona jenom málokdy. A perlička na závěr? Hrdinka mé knížky se jmenuje Jaruška a je zdravotní sestřičkou. Co na tom? Vlastně nic - pouze to, že má nová známá je zdravotní sestrou! A co bude dál?
Možná nic, možná kamarádství. Zítra, vlastně už dneska se máme sejít - na nádraží (večer jdu na noční. Slíbil jsem jí knížku. Ona slíbila přijít. Tak uvidíme, zda převáží shody či převládnou rozpory, zda (jako můj hrdina) i já budu mít svoji sestřičku Jarušku a má literární fikce se tak stane skutečností?
Jasně, text je krátký, vlastně není ani povídkou, pro ostatní ne moc zajímavý (a tedy ani ne moc likovaný). Ale dnes mi to nevadí, tato úvaha má svého konktrétního adresáta, svoji čtenářku. Vlastně je to takový otevřený dopis. Takže já tě Jaruško, zdravím a doufám, že se za pár hodin setkáme zoči-voči a náš příběh bude mít pokračování...
