Je 11 minut po půlnoci a vypadá to, že jsem přežil. Ale bylo to o chlup: "Vo co de?" Dohromady o nic. Jenom jsem si sáhl na dno svých fyzických sil. A to není vůbec příjemný pocit.
Na úvod zopakuji fakta ze svého profilu: nejsem už mlád, ani moc zdráv a rozhodně ne sportovní typ. Do práce jezdím většinou autem, zaměstnání mám spíše sedavé. S přibývajícími lety tak pohybu ubývá! Ale nebuďme pesimisty, něco přece přibývá: kila. Napadají mě 3 nejzbytečnější věci v mém klubu: žehlička, osobní váha a orbitrec (či jak se to heblo na cvičení a dnes nejdražší držák oděvů jmenuje).
Začátek roku trávím v lázních, kde je volný čas proložen (jak utopenci cibulí) nejen procedurami příjemnými: masáž, parafín, elektro, zábaly ... ale i těmi žádajícími si moji aktivitu: tester (kolo, chůze), plavání, tělocvik. Ač jsem nesoutěžní typ - cosi mě stále nutí zvyšovat počet ujitých i ujetých kilometrů, počet přeplavaných bazénů a večer pak v rytmu hudby (s podporou zkonzumovaných piv) rozvlnit tělo do kreací, které svět ještě neviděl!
Po včerejší 'taneční' show jsem ráno dal ve fitku 8 zahřívacích kilometrů, poté převzal dceru Katku, 'spolustolovnici' Romanu a všichni tři jsme vyjeli na výlet do hor. Kterých? Jak kterých, no přeci do těch našich: Beskyd, na Pustevny. Proč však měla stejný nápad i polovina obyvatel Ostravy? Důvodem je zřejmě dnes otevíraná 'stezka v oblacích' a jistě i zahajovaná výstava 'ledových soch'.
Rčení: 'Lidí jak na Václaváku!' tady prostě neplatí! Tam je totiž dneska proti Pustevnám pusto: na Václaváku 8 stánků - na Pustevnách 40, na náměstí ticho, na horách vysílá rádio živě. Tam o lyžaře nezakopnete, tady jejich počet jde do desítek ... tisíc! Problémem je ovšem doprava: na Václavák se dostanete pěšky, metrem nebo tramvají - na vrcholky hor autem (na povolení), pěšky (verze jen pro trénované) a lanovkou. Pokud se ovšem obrníte trpělivostí a vystojíte si 2 hodinovou frontu! A zaplatíte! Kolik? Pakatel - i s parkovným to dělá kulatých 6 stovek!
Proč jsem se tedy hned neotočil a nevrátil do vylidněného města? Proč jsem doufal v další zázrak a rozplynutí fronty na vlek kamkoli jinam - do nekonečného vesmíru? Proč mě neodradil vítr, sníh ve tváři, nudle z nosu, mlha, ceny všeho nabízeného, zbytného zboží a pochutin? Netuším. Místo toho kupuji pečenou klobásu, teplou medovinu, turecký med a obligátní magnetku na lednici - čímž o 2 stovky navyšuji dnešní účet.
A pak se zbaběle nechám děvčaty ukecat k činu, jež se neslučuje s čestným jednáním muže, rodiče, natož pak gentlemana. Pomalu, ale jistě předbíháme ostatní, ve frontě stojící, lidičky. Podle mého odhadu si tak krátíme čekání o 3/4 hodiny. 20 sloupů, toť naše křížová jízda! 20 sloupů odpočítáváme s dcerou v představě, že nahoře bude bezvětří, slunečno - no prostě nádherně. Nebylo! Skladem byla jen mlha, vlezlý vítr, poletující sníh a moře dospělých, dětí a psů! Pryč! Pryč odsud! První chata je po požáru v rekonstrukci, druhá zavřená, dvě menší přeplněné. Ne každý ví, že za zatáčkou je ještě hotel ... beze slova tam mířím. Nejvyšší čas: Romana musí jít na záchod, Katce je zima a já? Já mám žízeň!
... pokračování příště...
