Vždy jsem tvrdil, že nejlepší lék na sníženou pohyblivost je ... tanec! Mám-li 9 pacientů (3 vozíčkáři, 3 o berlích, 3 těžce chodící a sebe), tak večer u hudby: dvoje berle v koutě, 2 vozíky prázdné a netancuji pouze já!
Být to jinak, bylo by to velké překvapení. A co jako? No, kdybych náhodou tancoval třeba i já? Překvapení? Nechci se rouhat - spíše zázrak? Tak co se vlastně včera událo? Den v pohodě, strava dnes na jedna mínus (místo piva zase čaj. Procedury nenáročné ... rozhovor u jídelního stolu...
Hana: "Tak děcka, v sedm hraje v Zahradě (= název zdejší restaurace) dívčí trio, jdeme, ne?"
David: "Jedu do města na večeři, tohle se fakt nedá!" a odsunul talíř s víceméně netknutou porcí."
Marie: "Co blbneš, vždyť je moc dobré! Ty už fakt nebudeš? Ani to maso?" ptá se žena bezelstně.
David: "Ne, je vaše. Ani jsem se ho nedotknul."
Hana: "Jíš strašně, ale to je tvoje věc. Ptala jsem se, jestli ti máme držet místo?"
David: "Není třeba, myslím, že dnes přijedu tak pozdě v noci, že už to bude spíše časné ráno. A na snídaně nechodím, to snad víte,ne?" uzavřel diskuzi o své účasti v sanatoriu pro následujících 12 hodin. Proto se Hanina pozornost upnula na mě.
"Ty Michale, doufám, že půjdeš! Běháš jak srnka, večeři jsi skoro zbaštil ... dobře jsem ti poradila: dát si kuskus se zeleninou přelitý jogurtovou zálivkou, že?"
"Zlato, na trio se podívat přijdu, však nepočítej s jinou mou aktivitou, než je zvedání půllitru a když se zadaří, tak s vtípkem, či veselou historkou. Netancuji ani s krví rozředěnou alkoholem; natož střízlivý! A večeři nehodnotím, nechci se hádat."
"Tak si ten večer pěkně užijte, ráno mi povykládáte. Já si půjdu zapálit a o půl mi už běží v telce seriál. Dobrou!" rozloučí se Marie a nepřipustí tak sebemenší pochybnost o tom, jak stráví dnešní večer. Poté, co odejde i David - k nám přisedne od vedlejšího stolu Romana a Hana hned kuje žhavé železo...
"Romi, nikdo nechce jít tancovat, pomoz mi přemluvit aspoň Michala!"
... O 2 hodiny později: Vstupujeme s Romanou do Zahrady a hned ode dveří vidíme mávat Hanu. Ani se nepochlubila, že jí přijede návštěva: "Fajn, že jste přišli, to je Ludvík," představuje nám spolustolovníka. Objednávám si pivo, však kromě 'plzně' přede mnou náhle stojí i panák 'klimkovického likéru' (chuti připomínající kombinaci becherovky a fernetu).
'Děda je pašák, ví co sluší,' pomyslím si a kopnu štamprli do sebe. Jenže ... přede mnou stojí další, tentokrát ve světlém provedení! 'Co mě chtějí opít? ' bleskne mi hlavou, ale než se rozhodnu, zda jim to dovolím, je sklínka prázdná. Takže to vzdávám. Chci staříkovi udělat radost a povídám: "Máte šikovnou vnučku, Ludvíku!"
'Faux pas!' - tak se dovídám, že Ludva není kolem jedoucí z rodiny návštěva, ale klient zdejších lázní, který si nasadil laťku velmi, velmi vysoko! A to byla ta pověstná kapička, potřebná k vykonání zázraku! Na 2 loky dopiji pivo, obrátím do sebe Romanin likér ... a pln nečekané kuráže a hlavně odhodlání nebýt poražen aktivním pamětníkem měnové reformy v 53 roce, beru Hanu za ruku a táhnu ji na parket! Až tam mi dochází důsledek mého činu. Hudba nehraje, na parketu jsme sami ... ještě je čas zdrhnout. Jenže Hana, jako každá žena, navíc učitelka, umí číst myšlenky. A vítězství si již vzít nenechá! Líbezně se usměje, dá mi pusu na tvář a dodá. "Já věděla, že mě nenecháš ve štychu!" Další slova zanikla ve hřmotu vyluzovaných třemi jezinkami ... a já jsem po 6 letech začal ... sice trochu těžkopádně, víc než nejistě, ale přece jen začal ... tancovat! Stal se zázrak!
