141| Trable se samotou - díl 1/2

Už zase brečí – vzdychne si čtenář. Jenže se mýlí. Tento text je sice o manželské krizi, o tápání, o bloudění. Nikoliv však mém. Tak proč o tom píši? Pro naději, že se třeba najde žena, s podobným osudem, čekající na toho pravého!

7. rok manželství bývá kritický. Prý?! Znamená to snad, že osmým rokem si už můžeme hvízdat? Všechno zlé je za námi, teď budeme mamko, spolu žít šťastně a spokojeně až do zlaté svatby! Co říkám do zlaté, minimálně do diamantové. Jistě nejen já cítím, že výše uvedené věty jsou blbost! Mnoho párů se ani 7. roku společného života nedočká, ještě více se jich rozvede až po 7. roce – například já (po 17 letech). Po 17 letech mě také vykopli z práce. A v 17. roce (po svatbě) vyvrcholila i manželská krize mého kolegy a kamaráda Ortela. Tu přezdívku jsem mu vymyslel já … a nedalo mi to ani moc práce.

Ortel je zvláštní človíček. Vždy jsem o sobě tvrdil, že jsem jednoduchej a nechápal, proč mi lidé a zvláště ženy moc nerozumí. Časem jsem se jim v duchu musel omluvit. Zjistil jsem totiž, že si mnohdy nerozumím ani já sám. Že nejsem tak čitelnej a jednoduchej – naopak, že jsem poměrně dost složitej. Jenže záleží na etalonu, se kterým se srovnáváme. Pokud snad s Ortelem, je situace zase jiná! Rázem jsem jednoduchej jako malé děcko! Jak tedy popsat Ortela? Hmm, tak na to se budu muset napít … a pro sichr si dám dvojitou!

Takže jaký, že ten můj kámoš je? Ať napíši cokoliv, těžko šlápnu vedle. Začnu pozitivně: jako kamarád je rozhodně vlídný a sympatický (přece se nebudu kamarádit s morousem). Jako manžel, otec a hlava rodiny zcela jistě starostlivý – jeho pubertální dcera by zřejmě řekla, že je starostlivý až zbytečně moc. Ale to je zřejmě důsledek generačního vidění světa. Jenže proč má podobné pocity i jeho žena Pavla? Ne, Ortelovi zcela jistě nebyl v úloze manžela a otce předlohou Jaroslav Marvan ve filmu: Poslední mohykán. Není despota, ani tyran, ani děd Vševěd, i když někdy má tendenci tomuto dojmu podlehnout.

Zvenku se mi zdá být situace poměrně jasná: je třeba ubrat na důslednosti, na snaze o všem vědět a o všem rozhodovat, všechno řešit. Chce to jistě ubrat páru i při organizování společných akcí. Prostě odpočinout si od sebe! A to nejen při plnění manželských povinností typu nákupy, úklid a vaření, ale i těch příjemnějších (řekněmež intimnějších). Ortel není rozhodně ani hloupý ani zlomyslný – spíše má jen vrozenou menší míru empatie. Na zavedený rytmus rodinného života si za léta zvykl, obětuje se pro své holky rád a nevidí důvod na tom něco měnit.

Jeho žena důvody vidí, ale neumí je ventilovat, nedokáže si s mužem sednout a povykládat o tom, co ji vadí, co ji trápí, co by chtěla ona. O tom, že by uvítala více samostatnosti, méně sexu a vůbec méně jeho starostlivosti! Ne, tak to mu určitě – aspoň za střízliva, nikdy neřekne! Jenže když už se na kuráž napije, tak ztrácí potřebu diskutovat. Pročež je nazítří naštvaná (že to nedokázala) a ještě jí po víně bolí hlava. Ortel netuší, proč mu Pavla odsekává … cítí se nedoceněn a naštve se také. Jasně – on se stará, zařizuje, na svých bedrech má byt, finance, auto, kola ... i s dcerou lítá po doktorech! A jako vděk mu má být nasupený obličej své ženy, kterou už zase po ránu bolí hlava?

Naštvaný otec, poslední dobou často ovíněná matka a … dcera, mající svá trápení s první láskou – toť třaskavá atmosféra loňského léta. Naštěstí jsem tu já: borec nakonec, studovaný psycholog – sociolog, kolega a kamarád! A kde, že jsem ty lidské vztahy vlastně studoval? Jak to říci jednoduše … mojí univerzitou byl život! Tři zpackané vztahy mně daly více zkušeností a poznatků, než všechna vysokoškolská skripta a přednášky dohromady! Po 2 hodinách Ortelova vyprávění jsem měl celkem jasno. Diagnóza: únava materiálu – únava materiálem! I řešení není nijak složité. Jediným způsobem, jak zabránit kolapsu, krachu a rozvodu … je odluka!

Říkám mu: Ortele, to se chce hezky po anglicku vytratit. Vezmi doklady, peníze, auto, počítač, něco na sebe a zmiz. Aspoň na měsíc, no možná spíš na 3!

Cože? A kam bych tak asi šel? (oponuje mi) Rodina je jediný, co mám. Ostatně holky mně potřebují. Beze mne nepřipraví ani nedělní oběd, nezaplatí složenky, nezajedou k doktorovi, na výlet… to prostě není možný, to se poddá! Pavla přestane pít, budeme víc spolu a zase bude dobře, uvidíš! Zmlknul a bylo na něm docela zřetelně vidět, jak už ho mrzí, že se mi vůbec svěřil.

Fajn! To všechno, co jsi teď jmenoval, je důvodem, aby ses vypařil. Na chatu, k rodičům, k přátelům… Pavla a Karolína si od tebe potřebují jednak odpočinout a za druhé zjistit, že tě potřebují.

Ses zbláznil? To nepřipadá v úvahu! Nemohu je v tom nechat … ostatně nemám kam jít a hlavně bych to bez nich nevydržel ani já!

Dobrá (kapituluji), dovol mi poslední větu: já jsem se zbláznil a tys právě rozhodl o rozpadu svého manželství! ... Ne, nebyl to hezký pohled, co po mě vrhnul.

o půl roku později – před vánoci…

Ty Michale, můžu s tebou mluvit? Ptá se mě jedné prosincové, noční směny Ortel.

Jistě! A o čem pak to bude?

No víš, vzpomínáš si na náš letní rozhovor? O manželství, o krizi?

Jo! Na ten se nedá zapomenout … a proč jako?

No, já jen … že jsi měl pravdu. Pavla chce, abych odešel.

Cože? Teď? Před vánoci?

Ihned! (povzdychl si)

Kam půjdeš? (V duchu se děsím: nehodlá se doufám nastěhovat do mé garsonky?)

Kam asi, k našim. Půjdu na vánoce k našim … a pak ... do prdele!

Neboj, tam nás bude víc! Tak povídej … co se děje?

****

No, dělo se vlastně jen to, co jsem předpokládal: hrnec přetekl a míra nesnášenlivosti převýšila míru výhodnosti soužití … možná už spíše soužení. Pavla to pochopila, Ortel zatím ne. Takže došlo k schizofrenní situaci – Ortel bydlí u rodičů ve vedlejším městě a volné víkendy tráví s „holkama“ nakupováním, vařením, zařizováním a nakonec … občas i na ten sex dojde! Takže pěkně podle představ Pavly: Ortel se výměnou za jídlo a "vlídné chvíle" dál stará ... jenže dnes už jenom jako host. Což nesnáší moc dobře. Pochopitelně!

Koncem ledna mi donesl na směnu vinné klobásky s bramborem… Děkuji za oběd, docela dobře vaříš (chválím ho) … počkej nebo to vařila mamka?

Ne … to Pavla – zamrmlal dost nesrozumitelně – už tušil, co se bude následovat. A nemýlil se!

Cože? Jako, že jsi tam byl zase na obědě?

No, nejen na obědě… spíš tak trochu na víkend. Ona Pavla totiž potřebovala … a taky jsem chtěl vidět Karolínku…

Jo na víkend? Jakože už od pátku do….?

Spíš od čtvrtka do … pondělí! Ale to už dodal v dostatečné vzdálenosti ode mne.Takže ho má bota, byť jen těsně, minula. Takže jsem se ho už nestačil zeptat, kde tam, u holek, vlastně spal?

pokračování příště…