Líza, kamarádka, se rozhodla si udělat radost. Ráda čte, ráda se vzdělává, ráda poznává. Koupila si mojí knížku povídek. Snad ani netuší, že tím udělala radost i mně. Jenže … její radost ve mně vyvolává obavy. Proč? Víc v textu...
Volná citace její zprávy. Po třech dnech od obdržení zásilky…
Ahoj Míšo,
nebudeš tomu věřit, ale ještě jsem neměla čas otevřít tvoji knížku… pořád se něco děje. Doktor, nákupy, o víkendu vnučka. Večer se snad už k četbě dostanu … aspoň bych si to přála!
****
A co já na to?
Ahoj Lízinko,
Věřím Ti. Proč bych nevěřil. Jenže to není o čase! Ani o jeho nedostatku. Ne! Je to totiž o očekávání! Říkám tomu: „efekt zabaleného dárku“!
Je to prosté! Každý rád dostáváme dárky. No dobře – skoro každý. Nedostáváme je zase tak často – takže si pocit převzetí a odtajnění obsahu chceme užít. Rychlé rozbalení – znamená rychle se připravit o vzrušující pocit představy! Kdy si představujeme si, co je skryto uvnitř, kdy naši fantazii šponujeme na maximum a vzrušujeme se představou, co nás čeká… A tento slastný pocit protahujeme oddalováním dárku rozbalení, poté pečlivým prohlédnutím a v případě knížky i jejím přečtením. Po přečtení nás totiž čeká návrat do reality, do všedního dne.
Dovolím si jako příklad rozvést večer a noc Štědrého dne…
Ráno, dopoledne a brzká odpoledne jsou hektická: strojí se stromek, balí dárky, vaří, pak zase uklízí, rodina je v presu, jak se to do 17 hodiny všechno stihne. Na závěr se členové rodiny postupně vykoupou a vystřídají v kuchyni u smažení kapříka či řízků. Jasně, nakonec se to vždycky stihne. Teda, ne vždycky do pěti, ale před půl šestou to už většina stíhá!
A tady nastává první zádrhel: já vědíc, že dárky (kosmetika, tričko+ nějaká drobnost od dětí) neutečou, si chci užít především štědrou večeři. Děti se těší v 7 na pohádku a ještě si chtějí rozbalit své dárky.
„Tati, ty si ještě přidáváš? Není zdravé na noc tolik jíst … a víš co? Vždyť si to můžeš dojíst později! Pojďme už ke stromečku!“
„Ale zlato, vždyť tam stejně ještě žádné dárky nejsou,“ oponuji, „a Ježíšek je sám, nestíhá, třeba se zastaví až ráno,“ provokuji malou dcerku.
„Ale ne, jenom ho musíme jít vyhlížet do dětského, pak přijde, uvidíš,“ říká přesvědčivě a bere mě za ruku.
Dcera i fena rozbalují své dárky okamžitě, přeskakují z jednoho na druhý. Žena rozbaluje rozvážně – já vůbec?“
Proč si to nerozbalíš, copak nejsi zvědavej?“ kárá mne žena. Nemá smysl jí vysvětlovat, že prodlužováním času do rozbalení dárku si prodlužuji i ten příjemný pocit očekávání. Nuž dobrá, povzdychnu si a jdu si rozbalit 1. dárek, měkoně.
Po 5 hodinách odpadá dcera, fena a … nakonec i žena. Já jsem noční pták, takže v pohodě. Jen ten pocit svátečnosti zmizel! Rozbalené dárky jsem naskládal pod stromeček a šel do kuchyně. No jasně, všude špinavé nádobí, talíře se zbytky salátu, rybími kostmi, upatlané skleničky, roztlemenej friťák, koš přetéká vánočními obaly a to je ještě na chodbě plná krabice. Překvapení jsou vyzrazena, a je tu už zase jen běžný večer. A nás zítra čeká jen práce, úklid… Dobrá, vezmu koš, krabici a probuzenou fenu a jdeme se vyvenčit. A vynést odpadky. Do půlnoci stihnu umýt i nádobí. Půlnoc. Usedám k televizi, mrknu se aspoň na začátek vánoční mše…
****
… a ty máš Lízy šanci si pocit očekávání prodloužit nerozbalením dárku, respektive nepřečtením si knížky. Proto se omlouváš, vymlouváš a říkáš: žes neměla čas, žes musela k doktoru, hlídat vnučku a uklízet. Jistě, žes musela, ale číst jsi mohla v čekárně či v době, kdy se vnučka dívala v telce na pohádku… jenže to bys přišla o ten vzrušující pocit očekávání!
Nic se neděje, dělám to stejně! Když mi přijde sms - schválně se nejdu podívat, kdo píše, ale chvíli se opájím představou, že je to má osudová žena, která se však (mnou jí nadiktovanému) osudu vzepřela. Odmítla být opečovávanou panenkou, ptáčkem ve zlaté kleci, být mi k dispozici 24 hodin denně. Přesto si představuji text sice krátký, ale výstižný – například: „Stýská se mi, mohu k tobě přijít?“
Jasně, že nakonec tu sms otevřu a … pak už jen prožívám pocit zklamání: v horším případě urgence jakési platby, či požadavek kolegy na výměnu šichty, v lepším pak požadavek mých dětí na cokoliv.
Proto tě Lízi, varuji: neměj přehnaná očekávání! Přinášejí pouze přehnaná zklamání. Přečti si knížku, kdy budeš chtít, až budeš chtít, ale neočekávej nesplnitelné. Těžko se bude lišit formou třeba od této úvahy. Víš, jak to je? Když se na cokoliv moc těšíme, tak to buď nevyjde, nebo je to zklamání. Nečekej moc – a snad to bude dobré!
Měj se príma! Michal
