Povím vám pikošku (= slovensky: zajímavost – moc se mi to slovo líbí). Srazu se zúčastnil ještě jeden človíček. No a co – říkáte si? No a nic! Jenom, že není ze třídy, ne každý ho zná a jeho účast byla spíše virtuální.
Měsíc před srazem: sídlištní hospoda sice otvírá až v 11, ale já už od 3 stepuji na parkovišti a vyhlížím ex-spolužáka ze střední – Zdeňka. A už je tady, nenápadná bílá Fabie s minimalistickým logem Pražské teplárny, ze které se souká ven něco dlouhého (jistě přes 2 metry) a vysmátého: „Čau Draku! Nečekáš dlouho, že ne!“ tlemí se poněkud bezdůvodně Zdenda.
„Čekám, ale co bych pro tebe neudělal,“ odvětím a využívám příchodu uklízečky, abych se vecpal do hospody 5 minut před otvíračkou. V zadní místnosti pak zabírám oblíbený rohák, objednávám si malé pivo a snažím se (bez brýlí) odtajnit nabídku jídelního lístku…
Po obědě si dávám druhé (jasně, že malé) … když dovnitř vchází Milan Jůn, ex-spolužák ze základní. Jsme domluveni na 12, ale evidentně to stíhá dřív. Slušnost mi velí, abych je navzájem představil, což učiním ... a pak už události nabírají rychlý spád.
„Cože? Ty děláš také v Teplárnách?“ vyhrkne Milan překvapeně?
„Jak taky?“ nechápe Zdeněk, „kdo ještě?"
„No, švagrová přece, od bráchy žena! Danuše Jůnová!“
„Jo, Danka? Tak tu samozřejmě ano! Znám ji, chodíme spolu…“ … „No, nekecej“ skáču mu do řeči, „a to se jen tak bezostyšně přiznáváš? Vždyť je vdaná a ty taky ještě ženatej!“
„… chodíme spolu, ale jen na volejbal! Nedramatizuj to! Ještě se toho tady Milan chytí a Danka bude mít průšvih,“ brání se mému nařčení Zdeněk.
„Neboj, já vím, že Michal moc rád a ne zrovna málo přehání,“ uklidňuje Zdeňka Milan.
„Já, že přeháním? Nakonec snad popřeš i to, žes kdy chodil s naší Bětou, ne?“
„Cože s Bětulí? Zase kecá, ne?“ diví se Zdeněk.
„Tentokráte ne,“ odvětí zcela vážně Milan.
****
Po měsíci – na srazu: „… jo a pozdravuje tě Bětko, Milan Jůn,“ právě jsem si vzpomněl a vyřizuji od Míly 4 týdny starý vzkaz..
„Jo, děkuji, jak se má?“ padne sice jenom zdvořilostní otázka, ale vedle sedící Petr zbystří pozornost.
„Jednoho taky znám, má u nás ve Žlabech chalupu! Chodím s ním a jeho bráchou na pivo!“
„No, nekecej! Tak to bude ten můj … chalupa sedí, brácha sedí…“
„Počkej, jak sedí, minule tvrdil, že si hledá práci!“ vmísí se do hovoru Zdenda.
„Vtipnej!“ oceňuje ho Běta a pokračuje, „hele Michale, asi si ho zapiš do seznamu, je nás tu 7 a 4 ho známe! A kdoví, zda ho neznají i Hegři?“
„Koho mám znát?“ zvedne hlavu od guláše pravý Hegr.
„Jůn, Milan Jůn … neříká ti to jméno něco?“
„No, aby ne – to je přece ten kuchař ze Sushi Baru na Letné! Ale už jsem ho asi rok neviděl. Možná tam už není ani to sushi? Tady ho ještě někdo zná?“ ptá se Michal.
„Kdo ho zná? To je ale úplně špatně položená otázka!“ prohlásím, „správně má dotaz znít: Je tu snad někdo, kdo nezná Milana Jůnu?“
Já nevím, asi to bude jen shoda jmen … ale když jsem rodila v Centrální nemocnici prvního syna, to už bude 30 let, tak za maminou od vedle chodil na návštěvy místní údržbář, prý spolužák, stejného jména.“
Tak to není shoda, to je realita … na porodním po vojně Milan začínal!“ směji se. A co ty Páťo, chceš snad jít proti proudu a tvrdit nám, že ti jméno Milan Jůn nic neříká?“
„Milan Jůn? Ne, toho fakt neznám, i když … Vladimíra, toho bych jednoho znal, ten dělá u nás v televizi! Od jejího vzniku, taky už má zřejmě na zádech vyraženo inventární číslo!“
„To je jeho brácha - na Nově,“ jen suše poznamenám, rozhodnutý se už dnes ničemu nedivit, „takže ho zapisuji do seznamu … in memoriam!“
„Co blbneš, proč po smrti?!“ … „Nemyslím po smrti, ale zítra po práci - tedy po akci ! A neboj, budu ho vám ho pozdravovat - od vás všech!“
