138| Jarní guláš – příběh Ivany a Michala

Bonmoty: ‚Slibem nezarmoutíš‘ či ‚Slíbit není hřích‘ u mě neplatí. Slíbil jsem spolužákům příběh jejich očima, tak tady je třetí – společný Ivaně a Michalovi H. (tedy pravému Hegrovi, číslo 3).

Do konce pracovní doby zbývá slabá čtvrthodinka. Nebudu už otvírat novou složku, přesčas tu dnes nebudu a nemám ráda rozdělanou práci. Mrknu se ještě do pošty … co je nového ohledně srazu? Dohodli jsme se už na termínu nebo ne? Samozřejmě, že ne! Po čtvrtku a pátku už přešli k sobotě a Zdeněk dokonce provokuje se středou. To snad není možný! Za chvíli budou řešit dubnový termín! Tak snad se řeklo, že bude sraz ve čtvrtek, ne? Kdo chce a může – přijde, kdo nemůže, přijde třeba příště … k čemu další diskuze? Nikdy nebude žádný termín vyhovovat všem! Je na čase tento termínový ‚gordický uzel‘ rozvázat…! Budu možná za zlou, ale jdu do toho: „… a z titulu nositele nejdelšího příjmení rozhoduji, že sraz bude ve čtvrtek! Ivana." Tak odeslat a je po problému! A ještě mě napadá, přepošlu pozvánku Petru M. a Míšovi H. Seděli za námi v lavici a byla s nimi vždycky sranda! Hotovo, jdu domů!

 ****

Zoomba se dnes protáhla. Slíbila jsem dorazit po 6 … tak to rozhodně nedám, ale do zpráv tam jsem jak na koni. I když … ani nevím, v kolik dnes zprávy vůbec začínají? Na každé televizi beztak jinak … výborně za 7 minut sedm a jsem tu! 10 schodů dolů … hm, je jich sice jenom 5, ale aspoň směr Michal trefil. Už mě vidí, Zdeněk se zvedá a … převrhuje vázu. Ač nemířil – trefil se do Petra…

„No vidíš, ještě  2x  a máš vyrovnanej loňskej rekord!“ padá hláška, které moc nerozumím. A už mi Zdenda předává tulipán i pusu. „Děkuji!“

Rozhlížím se, kam si sednu? Petr tu už je, sedí naproti u Michala a suší si kalhoty. Tam už místo není a… „druhej Michal ještě nedorazil?“ ptám nenápadně Bětky.

„Myslíš-li Hegra, tak ten už je tu 2x“ směje se Zdenda. Má uši všude … a já stále pocit, že jsem na jiném srazu. Tak je tu ten Míša – snad na záchodě nebo ne? „Bětuš, jak to tedy s Hegrem je?“

„No, je to vlastně prosté, náš ZO (zmatený organizátor) je sice hodný a ochotný, ale také sklerotik! Zaměnil Hegra s Petrem a pak i s Patrikem…“ … „A tím je přejmenoval na Hegra č. 1 a č. 2!“ doplnil ji Zdeněk. Konečně chápu.

„Takže kdo tu ještě chybí?“ pokládám řečnickou otázku, co vyvolá bujarý smích a pětihlasou odpověď: „No přece Hegr!“

„Jak jste věděli, že stojím za dveřmi?“ táže se za všeobecného veselí právě příchozí Michal H. Usedá  do čela (vedle mne, to je fajn) a nechá si Patrikem vysvětlit vzniklou situaci.

****

„Děcka, vypadá to, že jsme všichni, v půl 8 už asi Pavel nedorazí, tak dáme večeři, ne?“ organizuje Michal Č. poslední bod programu ve chvíli, kdy mu už číšník donáší něco hodně zajímavého ... což samozřejmě nemohlo uniknout Zdendově pozornosti: „Co to máš vole, to vypadá dobře … to chci taky!“

„Nejen vypadá, ale máš smůlu! Kančí ve špenátovém lůžku s bramborovým knedlíčkem je protekční a především poslední porce. Ale máš tam ještě plíčka na smetaně a krůtí steaky!“ směje se mu Michal. Nebo si dej něco vegetariánského, přílohu sis stejně už donesl?“ rejpne si do Zdeňka i pomalu schnoucí Petr.

„Ivuš, co si dáš ty?“ ptá se mě Míša Hegr.

„Já ani nevím, po cvičení bych vlastně jíst neměla. Snad něco lehkého, nějaký salátek nebo…“

„Hele mám nápad, dáme si napůl šumavský guláš v chlebovém bochníku, co?“ nenechá mě Míša domluvit.

„Ty máš pocit, že guláš je lehčí jídlo?“

„No, guláš asi ne, ale půl guláše jistě. Kromě toho, čtu tady, že je v tom i jarní zelenina – v zimě! To je přece bomba, ne? Jdem do toho?“ … „Tak jo, jdeme, napůl!“ souhlasím.

****

Zvoní mi mobil! Kámoška! Přišla manželovi na poměr s asistentkou a má nervy v kýblu … musím jí to vzít. Salva smíchu – nic neslyším, jdu na toaletu.

„Tak to máme jeden jarní gulášek, mladý pane“ … a před Hegrem přistává bochník chleba.

„To vypadá taky zajímavě, nech kolovat“, provokuje Zdenda.

„Zapomeň, sami máme málo, ostatně už se ti nesou vnitřnosti.“

„Popřál bych ti dobrou chuť, ale mohl bys to brát jako provokaci – tvá večeře vypadá jako ze sekáče“ probral se z letargie Čech a objednal si domácí bramborové plátky.

„Závist je hrozná věc, ale mně jídlo neznechutíš, mně ne!“ směje se Zdeněk a dodá k Hegrovi, „a ty proč nejíš, na krásu je studené kafe ne guláš.

Míša je evidentně v rozpacích, guláš voní a stydne, jenže Ivana nikde! Už si toho všiml i Patrik: „Děcka, není tam Ivča nějak dlouho? Neměl by se někdo za ní zajít podívat?“

„Já bych šel, ale bojím se, že by mně Michal s Petrem sežrali večeři!“ už se zas kření Zdenda.

„Jo, tos na to kápl, spíš přiletí marťani, než bych se dotkl tvého talíře! A hele Iva je tu! My se o tebe báli, a ty sis zatím jen vyřizovala krátký hovor!“

„Jéé, gulášek! Vypadá moc pěkně v tom chlebíku. Jaký to je Míšo?“ ptám se.

„No, evidentně po 20 minutách studený,“ odpoví za Míšu Petr.

„To už je to tady tak dlouho? Se omlouvám, ale Michálku, tos ses do toho měl klidně pustit, ty si fakt zlatíčko!“ a dávám mu pusu na tvář jako bolestné.

****

Po hodině. „Hej, vy dva tam nad tím chlebem, kdybyste už dožvýkali, tak bych udělal pár fotek pro Ilonu, co?“ vzepjal se z posledních tvůrčích sil ZO.

„Klidně foť, já už ten chleba nebudu … a ty Míšo, taky ne, co?“ ptám se spolustolovníka.

„No, já nevím, není to škoda nechávat? … Ne! Sranduju, odneste to Herr Ober, danke! A ty, jmenovče foť, foť, dokud vydrží baterky nebo ty! A my si dáme na trávení bechera, co Ivuš?“

A jak to bylo dál? Půl desátá odbila, Běta spěchá domů (zítra jede na služebku), viditelně unavený Michal Čech jí nabízí doprovod na metro a Zdeněk odešel už před chvílí. Už podruhé uschlému Petrovi jede v 10 vlak a Patrik mu nabízí odvoz. Vlastně až teď jsem všimla, že celý večer pije jenom minerálku.

„Ivuš, řekni, že ještě nespěcháš! Noc je ještě mladá, venku zima a déšť – tady teploučko, dáme si ještě po půlečce, co?“ hučí do mě Míša.

„Jsi blázen, truhlík a myslím, že už máš taky dost! Ostatně, i já ráno vstávám!“ zase budu za zlou, „tak víš co? Ještě si dáme jednu na cestu a půjdeme, jo?“ No a tak to také bylo. Fajn bylo!