136| Moc se mi tam nechtělo – příběh Běty

Mini sraz je mrtvý, ať žije ten příští! Nakonec se nás sešlo 7. Slušné, ne? To je tak akorát, abychom se slyšeli a popravdě v 53 letech i viděli! Paradox: Nepřišli pozvaní, ale nahradili je jiní … ale o tom později.

2 týdny si dopisuji se spolužáky (jasně, že bývalými) ohledně srazu. Nejdřív vtipné, pak už únavné. Navíc se mi tam ani moc nechce. Proč? Musí mít všechno nějaký důvod? Prostě nejsem ve své kůži. Už dva měsíce chodím k zubaři – opravdu znám příjemnější místa na zemi. Vlastně mimo márnice, nemocnice a věznice – to jsou všechna ostatní. Únava je další faktor! Zdeňkovými slovy: ze zimního spánku plynule přecházím do stadia jarní únavy (a kdesi v dáli už číhá letní lenost). I když, čím jsem starší, tím víc to už pro mne není sezónní záležitost! A navíc mě domácí práce nebaví – ostatně jsem doma tak málo, že na ně nemám vůbec čas. Do fachy na šestou, domů až po šesté (za tmy tam … a za tmy nazpět)! S únavou se zvyšuje i má potřeba relaxu. Co tím myslím? Trojboj: lednice – vana – postel. Jím ráda, naložená ve vaně si ráda čtu … a závěr? Je nejsladší! Kdo vymyslel postel, by měl dostat „nobelovku“! Takže dokončím myšlenku: spím ráda, spím dlouho a spát umím. Fakt dost dobře!

No a teď do toho ten sraz třídy – ve čtvrtek! Chápete to? Ve čtvrtek, když pátek je normálně pracovní den! Teda pro mě! Michal má volno! Dělá dvanáctky, tak si naddělá. Já se tak maximálně oddělám. Zítra totiž nespočinu v kanclu, ale jedu s chlapama do Varů. Jasně, že Karlových … jasně, že ne do lázní … jasně, že služebně! Projekčně se podílíme (myslím naše firma: Drahoprojekt) na rekonstrukci přečerpávací stanice u letiště. To se ani do města nedostanu, ostatně není o co stát … ruských ksichtů vidím dost denně v metru. Jasně, k věci! Von ten sraz vlastně ani žádnej opravdovej sraz není! Michal tvrdí, že mini sraz je jeho vynález – lidé si lépe pokecaj. Do hezkých slov se dá zabalit všechno – pravda je taková, že se tu s dcerou (u babky na prázdninách) nudí a nemá jít s kým na pivo. No ale, když jsem to slíbila – tak se tam na chvíli stavím. Dám jedno malý, a za hoďku pomažu na relax!

Mám zpoždění … i když, jak se to vezme, z práce jsem třeba vypadla dřív – už v 5 hodin. Za kliku beru přesně v 17:30. No, moc jich tady zatím není: jasně, Michal z Ostravy a …. Petr M. Jak ten se sem dostal? Vždyť bydlí někde u Kutné Hory! Hele, už mě spatřili, už vstávají, už se po mně sápou...

„Ahoj Bětuš, to je fajn, žes dorazila, jsme tu jak 2 sirotci – já a Michal!“ drmolí Michal z Ostravy. Netuším, proč Petra nazývá Michalem. Že by parafráze na film „4 vraždy stačí, drahoušku: všichni jsme Gogo – všichni jsme Michal?“

Proč mu říkáš Michale?“ snažím si udělat jasno, „jo, dám si pivo, děkuji… Jaké? Plzeň, jasně!“

A jak mu mám říkat?“ odvětí Michal, „když je Michal?“ hraje to docela dobře - Michal.

„To ale přece není Michal! To je Petr, Petr M. sakra!“ mám dost té pitomé hry a těším se už na vanu.

„Cože? Michal, že není Michal? Michal Hegr? A kdo je tedy? Jaký Petr?“ Michal vypadá skutečně překvapeně, „ale Petra nemám na seznamu! Co s tím? No, ale když už tu jsi – tak se posaď, Petře! Ale kde je tedy ten Hegr?“ ptá se zoufale.

Cink ... dveře se otevřou a už se k nám blíží další spolužák! Patrik N. Michalovi se rozzářili oči! Konečně dorazil – podle jeho seznamu: Michal Hegr!

„Buď zdráv člověče, takovej faux pax! Spletl jsem si tě s Petrem, jenže toho nemám v seznamu,“ říká na omluvu Michal. Rozpačitě se po sobě (s klukama) díváme. Kdo bude mít tu odvahu – vyjevit mu pravou totožnost nově příchozího? Dal si s tím seznamem takovou práci. Sakra, a kde je vůbec skutečnej Hegr?

Cink, vstupní dveře se otvírají a vstupuje … Zdeněk! Výborně, ten si nebude brát servítky, ten mu to vysvětlí. Nevysvětlil. Patrika bohužel nepoznal ani on. Tak je to na mně. Ale pan organizátor má novou oběť. Zdá se, že téma ‚Hegr‘ ztratilo na aktuálnosti.

„Jo, dám si ještě jedno, děkuji. Zábava se začíná rozjíždět. Sbohem má vano, dneska – doufám, že dneska – to už vypadá tak na rychlou sprchu! Cink! Konečně tu nejsem jediná žena mezi tím trním – přichází Ivana. A za ní? Kdo to je, už fakt houby vidím … bingo! Hegr! „Míšo! Koukej, kdo přišel! Můžeš si odškrtnout jmenovce!“

„Jakého? Dalšího Čecha už nemám na seznamu!“ tvrdí dost rezolutně Michal z východu.

„Jak nemáš žádnýho Čecha? Všichni jsme přece Češi!“ díky Zdendovi se přece jen dostalo na již zmiňovaný film.

„Nemyslím Čecha … Michal je tady, Michal Hegr!“

„Hegr? Fakt? Nekecáte, že ne? Tož vítej, synku! Tak až na Pavla jsme tady všichni! No, myslím, že dneska si večeři zasloužím. A pivo také, malé“ usměje se Michal a vytáhne foťák.

****

„Ježkovi zraky, tak už jsem se dlouho nezasmála – musíš přijet častěji, Míšo. Ne, děkuji, čtvrté pivo si už nedám … šmarjá, kolik je hodin? Půl 10?!“ to už je v ohrožení i ta sprcha – vypadá to tak na mokrou žínku, „jde se mnou někdo na metro?“

Jde Michal. Jsem ráda, že jsem přišla – bylo tu fajn. Jenom to ranní vstávání – to nechci opravdu vidět!