… a všem organizátorům jakýchkoliv srazů, akcí ... teda vlastně i mně samému?! Proč pocta? Inu bejt organizátorem je špatnej job: moc práce, žádnej vděk, jen připomínky, požadavky, námitky a stížnosti – no prostě ... žádnej med!
Organizování „velkých“ třídních srazů a podnikových výletů jsem už dávno vzdal. Kdo viděl ten díl Chalupářů, kdy obyvatelé Višňové vyrazili autobusem (řízeným Vladimírem Menšíkem) na výlet do Prahy – zřejmě tuší, o čem mluvím. "Višňováci" se ožrali až večer U Fleků … moji zaměstnanci už v ranním rychlíku. Pravda, měli na to více času! Udržet je po hromadě na trase: "nádraží – hotel", by bylo nesnadným úkolem i pro zkušeného bachaře … a tudíž nesplnitelným pro kluka po vojně, který všem podřízeným vyká a kterého staří zaměstnanci neberou vážně ani náhodou. Dostat je do metra – mám vyhráno, tam už mi neutečou, myslel jsem si naivně. Nevím jak, ale nakonec se to přece jen povedlo. Instrukce: „Druhou stanici vystupujeme! Kdo se zapomene ve vlaku, musí jet o 2 stanice dál, pak přestoupit do protijedoucího vlaku a vystoupit na I. P. Pavlova! Je to jasné?“
Nemyslím si, že mě někdo slyšel. A pokud slyšel, tak i vnímal. I když přece … vystrašil jsem starší ženu: „Pane, prosím vás, musím taky vystoupit, když mám sraz s dcerou na Mládežnické?“
„Nemusíte paní, vy zůstaňte … chlapi, tady přece nemůžete chlastat!“ vzmůžu se jen na nedůrazný protest vidouc, že tvrdé jádro si nejenže statečně přihýbá z vlastních „vypálených“ zásob, ale projevuje nebývalou snahu navázat kontakt s „domorodci“ a zvláště pak s „domorodkyněmi“. Jenže družební aktivita se nesetkává s pochopením. To je frustruje natolik, že nedokáží zabránit výronu nevhodných, o to však hlasitějších poznámek… Naštěstí už vlak vjíždí do stanice, takže zaječím na celý vagón: „Vystupujeme!“
Než stihnu spočítat ztráty, nastává vpředu, u eskalátorů chaos. Nemusím bejt zrovna mentalista, abych si domyslel příčinu. Ano, už vidím na zemi, u nástupní hrany pojízdných (nyní však stojících) schodů, chumel několika těl, z nichž minimálně dva kabáty mi jsou povědomé. Takže v okamžiku, kdy spatřím (zhora přijíždět) dozorčího metra v doprovodu příslušníka VB, nastává okamžik rychlého rozhodnutí: jsem tady sám a nikoho z brzdičů veřejné dopravy prostě neznám. Obloukem obcházím dav a vedlejším eskalátorem vystoupám na povrch, kde se na mne vrhají ženy z kanceláří, nechápající, kde zůstali ostatní. Až později jsem se dozvěděl, že pohromu na schodech způsobila narušená stabilita „mého“ pracovníka údržby, jenž se pustil madla a odporoučel se k zemi. S sebou strhnul nejen kolegu, ale i několik místních. Že je však všechno zlé pro něco dobré – se ukázalo i teď. Než se dořešila (naštěstí jen omluvou a domluvou) eskalátorová patálie … stihají se vrátit i mechanici, kteří v zápalu touhy podělit se o zážitky z cestování s místními dívkami, opravdu zapomněli vystoupit.
Do hotelu jsme dorazili v relativním klidu, nepočítám-li zastavení dopravy na magistrále (díky snaze všech přejít křižovatku na jednu zelenou). Správně jsem tušil, že je to klid před bouří. V rychlém sledu jsem na recepci řešil 3 reklamace stran vybavení pokojů, 2 stížnosti na výhled do nevzhledného dvora a vzápětí další 2 na velký hluk z ulice (vyřešeno prohozením pokojů). Také pozdější stížnosti: na kvalitu jídla, na divadelní představení, či na předem schválený program … mě utvrdili v tom, že organizaci aktivity skupiny větší, než moje rodina, přenechám (bez jakékoliv zášti) zkušenějším a výkonnějším kolegům s tím, že se opravdu spokojím s postem řadového účastníka, jen pouze občas si stěžujícím.
****
Bohužel: člověk míní, Pan Bůh mění. Někdy jsem, vnějšími faktory donucen, ze svých zásad slevit, či je úplně obejít. Důvodem je většinou návštěva rodného města a potřeba zajistit si společnost v čase, který trávím v místních restauracích. Léty se vykrystalizovalo zdravé jádro zhruba 10 lidiček, které před příjezdem informuji e-mailem: kde a kdy budu s nadějí, že tam nebudu sám. Zatím jsem nezůstal – a tak vznikly minisrazy!
Vyzkoušený model jsem se rozhodl nově aplikovat (před únorovou návštěvou) s kolegy ze střední. Napsal jsem informační mail o mém příjezdu, přidal návrh termínu, času a místa a tím považoval věc za vyřízenou. Ne tak však moji soukmenovci, kteří roztočili kolotoč dotazů, informací, potvrzení, rušení potvrzení, čímž se z malého organizování stává organizování velké. Nechme promluvit fakta:
- Úvodní můj mail: Milí kamarádi, milé kamarádky, co kdybychom se sešli ve čtvrtek 9. 2., po 17. hodině, v restauraci Jiný svět, v Mezidvorské ulici 4. Nemám kontakt na Ilonu a Pavla. Michal (posláno na mně známé adresy: Ivana, Bětka, Zdeněk, Jarek)
- Skvělý nápad, přeposlal jsem info Pavlovi. Zdeněk
- Souhlasím, kontaktovala jsem Ilonu, slíbila účast. Bětka
- Přijedu! Pavel
- Ve čtvrtek 8. 2. mohu až po 18 hodině. Ivana
- Rekapitulace. Účast přislíbili: já, Pavel, Zdeněk, Běta, Ivana a Ilona. Michal
- Nerozumím tomu, bude to 8., tedy ve středu nebo až ve čtvrtek 9.? Pavel
- Nebuď hnidopich! Zdeněk
- Také v tom mám hokej! Ilona má problém, napíše to sama. Běta
- To jsem rád, že jsem jednou nespletl datum já, takže ujasňuji: čtvrtek 9. 2., po 17. – tj. klidně i v 18h. Přehlídl jsem snad mail od Ilony? Michal
- Fajn, tak bychom si ještě měli potvrdit místo, ať nesedíme každý jinde. Zdeněk
- O místě snad už byla řeč, to se nezměnilo! Ale pro sicher, vysvětlím cestu ještě jednou!! Michal (a napíši půlstránkový itinerář … v lehce satirickém tónu)
- Je vidět, že rád píšeš. Bětka
- Je vidět, že nemá co na práci. Zdeněk
- Jste oba nějací moudří, času mám, pravda dost, ale na psaní i vážnější témata, než stále vysvětlovat nevysvětlitelné. Michal
- Ozval se někomu Jarek? Zdeněk
- Žije v cizině – neozval. Běta
- Nevyjde mi to, mám školení v Brně, je mi to líto. Ilona
- Jarek mi psal na skype – nemůže se uprostřed zimní sezony urvat, ale všechny vás pozdravuje. Michal
- Tak kolik nás vlastně bude? Pavel
- Ty, já, Zdenda, Běta a Ivka – takže 5. Michal
- A co Ilona, na tus zapomněl? Pavel
- Sis nevšiml, že nestíhá z Brna? Běta
- Nebylo by lepší se sejít v Podolí, jako minule? Zdeněk
- V Podolí bych mohla být už v půl 6! Iva
- Takže to bude v Podolí? Jarek se možná na otočku utrhne! Pavel
- NĚÉÉÉ!!! Nekomplikujte to! Do Podolí nejede metro! Michal
- Zdravím, Brno padlo, ale netrefím do Podolí! Ilona
- NENÍ TO V PODOLÍ! Kdo napíše ještě 1x to slovo, platí útratu! Michal
- Neměl bys to raději napsat ještě jednou? Běta
- Nebo můžem hlasovat! Zdeněk
- Víte co? Já budu ve čtvrtek 9. 2. (tj. pozítří) od 17 do 18 v „Jiném světě“. Snad tam nebudu sám. Tímto uzavírám komunikační kanál a těším se na vás. Michal
- OK. Pavel
- Přijedu s Jarkem. Zdeněk
- Tak Brno přece jenom je – takže někdy příště, třeba v létě, ju? Ilona
- Zkusím přijít už před šestou. Ivana
- No tak, hlavně že jsme se dohodli. Bětka
Jsem rád, že se jednalo jen o minisraz, být to sraz velký, tak si píšeme, diskutujeme, navrhujeme, rušíme a přemísťujeme ještě v době po mém návratu z města.
