13| Další zážitky z Jadranu ... část 2.

     Poslední roky k moři létáme, spíme v hotelových komplexech, kde vám každý den ustelou postel, za drobný bakšiš zformují osušky do roztodivných tvarů, vymění ručníky, uklidí pokoj a složí i pyžamo. Tak tady drobné ušetříme!!!

       Jsme na pláži! Přesněji - jsme na pobřeží. To je tvořeno nepřístupnými skalisky nebo hezoučkými mini zátokami, jenže už obsazenými těmi účastníky, kteří zde nejsou poprvé ... a ví, jak to tu chodí. A chodí to tu tak, že kdo pozdě chodí - sám sobě škodí. Proč? Protože tu jsou volné jen příkré, kamenité břehy. Na jednom z nich rozkládáme svá lehátka, nafukujeme plavací ptákoviny, stavím polostan a ... obouvám si boty. Stop! Přesněji řečeno: chci si obout, zde nutné, "vodní boty". Leč úmysl je jasný, leč zůstává nenaplněn.

     "Zlato, jaké číslo bot jsi mi to vlastně koupila?"

     "No, přece 41, jako vždy, proč?"

     "Protože se do nich nevejdu ani náhodou. Myslíš snad, že by to mohlo být tím, že už roky mám čtyřicetdvojky?"

     "Čtyřicet jedna máš, tím jsem si jista."

     "No, dobrá, máš zřejmě pravdu, ale faktem je, že se do nich nevejdu."

     "Ale vejdeš, máš jen nateklé nohy! Trochu se snaž!"

     Poslouchám a snažím se. Zatínám zuby a proklínám všechny Vietnamce s jejich blbým číslováním. Nakonec si přece jen malé boty narvu na velké nohy a ... vstupuji do vytouženého moře. Radim mi tvrdil, že v září je moře krásně prohřáté. Netušil jsem, že je otužilec! Nebo blázen .. Takovou ledárnu jsem zažil naposled v minulém století u Baltu! Pokud se jeden odváží ponořit do vln, může konstatovat následující: voda je mimořádně čistá, osvěžující, díky vyšší slanosti sice odporná, ale výrazně mé tělo nadnášející.

     Podstatné je, že i po sezoně zůstává otevřen beach bar - sice s omezeným sortimentem, ale pivo, kafe a stín tu mají - takže jo, přežít tu týden zřejmě lze. Zvlášť, když v "řidičském penzionu" je k dispozici točené pivo nonstop a za poloviční cenu! Život je príma. Bohužel jen do doby, než se do "čepu" vřítí opravdu vytočená (a toto přídavné jméno používám jen proto, že v kodexu blogera stojí, že není vhodné používat sprostá slova) Karolína, kterážto už prý půl hodiny kmitá mezi cestou u pláže a horním penzionem, hledajíc mne, respektive v mé levé kapse uložené klíče od pokojů.

     Pokud vynechám její přímou řeč (opět s odkazem na kodex) a shrnu jen to publikovatelné: zbude už jen jedno slovo: nezodpovědný!

     Ano, upřímně doznávám, že u chlazeného piva a na stole otevřeného notebooku (jsem opravdu závislák - opravdu bylo nutné mi zakládat blog?) jsem zapomněl na čas, rodinu i povinnosti. A tak se sháním po hrstce popela - a upřímně se kaji. Teda, co mi dech stačí, jenžto výšlap k našemu penzionu v kopci je vskutku úctyhodným výkonem!

     Nakonec, po chutné večeři v jediné otevřené restauraci a třetímu, doufám dnes poslednímu výstupu na pokoje - znaveni cestou, mořem, sluncem a proč to nepřiznat i alkoholem - není již sil ani nálady na rozepře. Takže ještě stopečku slivovice na dobrou noc, pár balkónových fotek s neviditelným mořem v pozadí a hajdy na kutě.

     "Jéé, ty máš ale fajnou postel," hlásí Karolína a hupne na mé rozložené lehátko - vzor Ikea, které si hodlám později vytáhnout na balkon. To neměla dělat. Středové nožky se rozjíždí a Kara se s rachotem řítí na plouvoucí, tedy značně rezonující podlahu. Kravál ještě násobí voláním o pomoc!

     "Neřvi a vstaň! Vzbudíš Káču, mamku a možná i domácí, kteří (v domnění, že ti jde o život)  zalarmují policii a vojsko včetně námořnictva." Ano, tak první část mého proroctví se už naplňuje - rozespalá Káťa stojí mezi dveřmi a natahuje k pláči.

     "Víte co, mazlíci? Plavte už spát, já si tu postel určitě spravím i bez vaší pomoci." To jsem si opravdu myslel. Jenže jsem se přecenil - chybějící zarážky dobrým slovem, ba ani úsměvem nenahradíš. A tak přichází na řadu prádelní šňůra, nohy lůžka prostě svážu. A budu doufat, že mé uzle, kdysi v Pionýru naučené, udrží můj metrák... První den na Jadranu máme víceméně zdárně za sebou.  Tak dobrou!