116| Osud nebo náhoda?

Je fajné napsat perex, který láká k četbě, jak vosu na slunci bonbón. Těžší je však do těch 99 písmen vtěsnat upoutávku na úvahu (téměř filozofickou) o víře v osud ... anebo ve střípky náhod tvořících kaleidoskop nazývaný život!!

Je středa, 1. února a já jsem bohužel zase v práci – tento týden už potřetí! Ne, že by se mi do ní dneska zrovna 2x chtělo … dostal jsem se do pelechu až o půl 3 a ten plechovej parchant zvonil už před čtvrtou! Ptát se mě, zda se cítím odpočatý … není zrovna známkou přebytku empatie tazatele. A navíc sněží! Jasně, řeklo by se, že v únoru je to celkem normální jev … jenže s ohledem na poslední roky – co je dnes vlastně normální? Například vloni sněžilo ještě o velikonocích!  Toho roku to bylo už podruhé,  za celou zimu po třetí! Pro řidiče ideál! Pro silničáře v podstatě katastrofa! Málo práce = málo přesčasů = málo peněz … přebytek soli ve skladech. Zlepšovák! Solí i v dešti! Preventivně.

Letos do vánoc průběh zimy dobrý, ale pak se to jaksi podělalo: nejdřív přišel mráz, jak z Ruska … a teď? V noci sněží, ve dne taje! Sněží … taje, sněží… Kdo ví proč? Já však vím – zákon schválnosti funguje vždy a všude. A spolehlivě! Koupil jsem si nové auto. V létě a tedy na letních pneumatikách (to dá rozum). Jenže … na zimní už jaksi nezbylo! Když sněží, jezdím autobusem. Což je docela fajn. Ušetřím 10 korun a ještě mohu cestou spát! Spával jsem i v autě – jenže … to nebylo moc dobré. Vždycky jsem sjel ze silnice. Docela se to prodražilo: oprava … pokuta … trestné body. Už se snažím před jízdou trošku prospat.      

Ale k věci … co už víme? Že je venku zima, že sněží a ... současně i taje. Kolem mne chodí (také do práce) hezké ženy. Pozdravím je … ony mne … často přidají i úsměv. Vlastně mám dobrou práci – jen jednu chybu má … je dost málo placená. Tak málo, až se zdá, že není placená vůbec. Vím, že jsou lépe placené profese. Prakticky všechny. Z okna koukám na stavbu … po lešení (pilní jak mravenci) kmitají dělníci. Ti berou určitě víc, jenomže … já bych na tom lešení nevydržel stát, natož pracovat ani 5 minut! A nejspíš bych tam ani nevylezl. Od 3. šprušle žebříku trpím závratí.

Nějak se dnes nemohu dostat k zamýšlenému zamyšlení … o životě, osudu, náhodě. Jsem docela rozhozen. Důvodem je nová slečna asistentka. Po volbách je na úřadě řada nových tváří. Takže, so se vlastně stalo? Slečna asistentka si přišla pro klíče a…

„Jéé, co to píšete? Dopis? A komu? Ženě…?“ vyzvídá.

„Těsně vedle! Píšu povídku nebo spíše zamyšlení o významu náhody v našem životě.“

„Fakt? A dáte mi ji přečíst? Po práci … jóó?“

„Obávám se, že byste si moc nepočetla, po sobě to leckdy nepřečtu ani já. Schválně, zkuste si to!“

„Dívka chvíli zkoumá text a pak zklamaně prohlásí: „Hmm, to máte pravdu, to musíte tak škrábat? Vždyť nejste doktor … nebo snad … jste?“

„Nejsem, ale můžu vám text přepsat na stroji, chcete?“

„Tak jo!“ usměje se, „ale teď už musím běžet,“ vyhrkne, vezme klíče a zmizí.

Už nevidí, že trhám původní text a začínám psát znovu: o sněhu, o práci, o asistentce Kateřině, Katce, Kačce, Katy, Kačence, Katušce … variace tohoto jména mám docela dobře nacvičené … i má nejmladší je Káča. Má monogram: „K. V.“  Také slečny asistentky monogram je „K. V.“ Náhoda nebo osud? Konečně jsem se k nim prokousal! 

Na náhody (ač nevěřící) věřím. Vždyť mě mohla oslovit kterákoliv ze 400 zdejších žen a zřejmě žádná z nemá shodný monogram! Naproti tomu však nevěřím na osud. Nevěřím v to, že všichni máme každý svůj krok, každý svůj úkon či čin kdesi kýmsi naplánován … že každý je ve svém konání veden vyšší mocí … jako vlak v kolejích. Že nejsem strůjcem svého štěstí, že se mohu vzpouzet a konat cokoliv – a přesto vždy dojdu ke stejnému cíli?! Jaký by pak mělo smysl se snažit? Nemusím bonmoty, ale tenhle se mi líbí: „Není důležitý cíl – cesta je cíl!“ Cíl je totiž podle mne … konec!!!

Jisté je, že všichni jednou dojdeme k cíli (však není nutné zase tak spěchat) … a je celkem jedno, zda a v co věříme (v osud, v Boha, v sebe či náhodu…) – život poplyne dál s i bez naší víry. Však zdá se mi, že s vírou je život jednodušší, snad i snesitelnější – byť určitě ne jednoduchý. A tak dnes končím (aniž jsem vlastně vůbec pořádně začal) úvahou pana faráře: „Lidé jsou jako andělé s jedním křídlem. Potřebují se obejmout, aby mohli vzlétnout, získat nadhled a vidět své chyby. Pokud je poznají … mohou se pokusit se jich zbavit. Jistě ne všech – jsou to přeci jen lidé. Ale to jim nebrání to zkusit. Pokusit se být k sobě vlídní … a chovat se ... no přece jako andělé!

A jejda! Pět hodin. To mi to sezení, dnes při psaní úvah, docela rychle uteklo! A venku? Sněží … jak jinak, je přeci únor. Je zima. Však nevěšme hlavu, jen 48x se vyspíme a je tady … JARO!