111| Trable se zubama ... část 1.

Je 20:00, jsem v práci a bolí mě zuby. Mám mizernou náladu, chce se mi spát a rozhodně ne psát. Jenže … spát jaksi z podstaty věci nemohu a zklamat svých 88 věrných taky nechci. Takže jdeme na to…

Žít v Americe, zažaluji své rodiče! Za co? Že mě více nenutili pečovat o své zuby, že mě dovolili křoupat denně tvrdé bonbony. Mé oblíbené byly ty ve tvaru citrusových plodů a Sparty. Proč? Inu byly za 2 kačky. Že bych zažaloval i sportovní klub? V nouzi jsem vzal za vděk i ruličkou za 1 Kčs. Ale co si budeme povídat, nejlepší byly tříkorunové – plněné. A jedno zda Slávie, klokanky (hle další adepti na žalobu), atlasky, bari mandle či úplně jiné. Bonbóny byly drogou, již jsem aplikoval denně! Oč více jsem konzumoval sladké, o to méně času jsem věnoval čištění zubů. K tomu dědičné problémy (že by další bod žaloby?) a panický strach z jakéhokoliv stomatologického zákroku byly příčinou, že dny, kdy jsme (celá třída jako jeden muž) chodili na povinné prohlídky – patřily k mým v roce nejhorším. V předškolním věku jsem ještě vyhrával ... paní zubařka zapsala do karty: nelze ošetřit a šlo se domů. Ale v pozdějších letech jsem mohl jen těžko v ordinaci vyvádět, aniž bych ztratil před spolužačkami tvář.

Zlom přišel na vojně – v cizí zemi, cizí zubař: „Tak čo vas trapi? Zubek boli? Tož ho vytrhnem, nie?“ Bohužel to byla jenom řečnická otázka, na můj český názor nebyl nikdo zvědav! Mám křehké zuby a silné kořeny. Málokdy se proto u mě jedná o prosté trhání zubu – většinou je to páčení, sekání, odvrtávání – pro doktora blbá práce, pro mne ještě blbější bolest… Nakonec je 'vojenský' zub venku. Až později se ukáže, že bolavý je ten vedlejší!

Po vojně jsem prošel pěti ordinacemi, než jsem zakotvil u skvělého doktora. Byl jemný, důkladný, pečlivý a odnaučil mě se bát! A že jsem jemu i sestřičce prodal auto? To v tom nehrálo žádnou roli, to byla jen třešinka na pomyslném dortu. Pravda je, vztah ‚VIP lékař – VIP pacient‘ fungoval skvěle: žádné čekačky, před zákrokem kafíčko a pokec o autech. Jenomže po pár letech PAN ZUBAŘ odešel do důchodu (to asi není žalovatelné ani v USA). Nu což, zkusím novou paní doktorku. Objednán za měsíc (kafe jsem si dal raději už doma) ... vstupuji odhodlaně do známé ordinace. Výsledek? „Ta položená osma musí ven! Ta by vám nadělala problémů! Sestra vám napíše žádanku do fakultky.“ Tam se posílají složitější případy, mají tam odborníky a bezvadné vybavení. Jaká je paní zubařka –odborník? Nevím. V životě jsem ji už neviděl. Ale prognostik je vynikající! Ta osma mně zničila manželství a převrátila život, povahu a hodnoty minimálně o 720°!

Na poliklinice při fakultní nemocnici v Ostravě jde všechno jako na drátkách! 10, maximálně 15 minut – nikdo z pěti přede mnou jdoucích pacientů se v zákrokovém sálku déle nezdržel.

„Pojďte dál, pane Čech, „máte štěstí, ‚udělá‘ vás sám pan primář Syrový. Svlékněte se do spodního prádla a oblečte si tady toho andělíčka,“ instruuje mě sestřička a já se začínám bát. Oblečen v noční košili bez knoflíků vstupuji do sálku … a jsem zmaten. 10 let po revoluci jsem zvyklý na nové, krásně vybavené ordinace. Já vstoupil do zeleně vykachlíkované místnosti se zubařským křeslem, co již mnohé pamatovalo a stolkem instrumentářky. Chybí tu i obligátní vrtací set s řadou přístrojů: vrtačkou, odsávačkou, čističkou … a co já vím čeho ještě dalšího.

„Pane primáři, já jdu na oběd, pak se s Majkou vystřídám,“ praví 2. sestra a odchází.

„Si děláte legraci, nevidíte, že operujeme…?“ vrací primář sestru zpět.

„Jen ji nechte pane primáři, my to tak vždycky děláme, aby na nás v jídelně ještě něco zbylo. Nebojte se, to zvládneme,“ zastane se druhé sestry ta první (ostatně jako všude platí i tu, že sestra sestře oči nevyklove!). Na výraz ‚to se zvládne‘ jsem alergický od doby, co mě takto utěšovala sestřička Tereza, když jsem šel navštívit svou dívku Lenku. Tenkrát to lékaři nezvládli. Primář jen zafuní a konečně mě vezme na vědomí: „Dobrý den pane, tak se na toho hajzla podíváme a zbavíme vás ho jednou provždy, co?“ a pohlédne mi z oka do úst.

„Sestro, připravte injekce.“ Opíchávání zrovna 2x nemusím, ale chápu, že je to pro mé dobro. Čas, než dojde k umrtvení tkáně, využívá primář ke zkoušce vrtačky. Valím oči, vrtačka je téměř totožná s tou, kterou vrtám doma díry do panelu. To je snad skrytá kamera, ne? Tak není. A je tu problém – není ji kam položit!

„Pane Čechu, můžu si ji odložit k vám do klína?“ Jsem už svolný se vším, jenže … primáři se, mrška vysmekla a spadla. Na zem. „Sakra! Tak to jsem zvědavej, jestli přežila,“ dí primář.

„Přežila, jenom … vrták se zlomil,“ praví zkroušeně sestra zkoušející nástroj.

„No sláva, tak vyměňte vrták a jedem – ať pána nezdržujeme.“

„Náhradní nemáme,“ zní nelítostný ortel.

„Jak nemáme? Tak nějaký někde sežeňte a rychle, než mi přestane působit anestéze. Hlavně, že ta káča šla na oběd! To je dneska den, že pane?“ tělnatý primář usedl na trojnožku a stále ještě v dobrém rozmaru mi začíná vykládat svou životní pouť. Bere to z gruntu – začíná promocí… Když se dostal k nástupu do Ostravy, dorazila sestřička. Zručně vymění vrták a opatrně mi položí vrtačku do klína…

… o hodinu později…

„No vida, tak jeden kořen bychom měli! Co se tak klepete, Čechu? Je vám zima? Sestři, přikrejte mi ho dekou a otevřete okno, potím se jako kráva!“

„Je vám špatně, pane Čech?“ ptá se mě sestra.

Jen vydechnu: „Strašně to bolí!“

„Strašně ho to bolí pane primáři,“ pošle sestra zprávu dál.

„A co mám dělat jako…? Další iněkci mu dát nemůžu ... tak mu  dejte nějaký prášek na uklidnění. Co tam vůbec máte?“ ztratil po hodině páčení primář již dávno svůj dobrý rozmar.

„No, celkem nic. Jen paralen.“

„To mu houby pomůže, to je na horečku – a on má spíše zimnici! Klepe se jak osika, ten jeho zub vidím rozmazaně. Respektive nevidím ho vůbec … furt je to zalitý krví,“ a odsává krev novou várkou tampónů. Jak přimáčkne na ránu – ztrácím málem vědomí, „to tam nemáte ani brufen nebo uno?“

„Nemáme.“

„Tak mu dejte ten paralen… ale 2x.“

Přišla 2. sestra z oběda: „Jé, vy jste ještě tady? Zdrželi mě na vnitřním ... pane primáři, necákejte mi všude tu krev, kdo to má pak uklízet?“

… o půl hodiny později…

„Pane Čech, co je vám? On snad omdlel!“ vzteká se primář, „já už se na to mohu taky vysrat!“ s těmi slovy vstal a odešel.

Jedna ze sester přivolala mou paní: „Paní Čechová, odveďte si manžela na příjem, ta extrakce se bude muset dodělat v anestézii…“

****

Tak jsem chtěl napsat povídku o tom, jak půjdu v pondělí k novému zubaři jmenujícímu se (jak jinak než) Čech a nakonec vyplavala 9 let stará traumatická vzpomínka na možná nejhorší okamžik mého života – a to byl jenom začátek! Takže jen krátce – jak to dopadlo s mou (do té doby naprosto neproblematickou) ležatou osmičkou – což je mimochodem, značka pro ‚nekonečno‘. A nekonečnou se má zubní anabáze také stala… Ano, pod narkózou mi zbylé kořeny vytáhly. V krátkodobém důsledku jsem mohl měsíc otevřít pusu jenom na škvíru, aby brčko prolezlo, v dlouhodobém mám ochrnutou část pravé tváře a v konečném důsledku jsem se stal ... invalidním důchodcem. Že to není možné? Jsem živým důkazem toho, že je.

... pokračování příště