109| Piškvorek příběh - II.

Stejný nadpis, stejná fotka, stejná hra - a přece jiný příběh, jiné město, jiná žena... Jen konec je stejný ... a zase ne moc dobrý. Nevím, proč se mi nedaří končit "happyendem"?

Čas se dnes neskutečně vleče … ještě hodinu, než budu moci zavřít. Koncem listopadu už tržby rapidně klesají, lidé kupují vánoční dárky v jiném sortimentu, než je železářství. A to je dnes teprve čtvrtek! Nevím, co se se mnou děje – poslední dobou jsem nějaká bez ‚šťávy‘. Všude na mě útočí vánoční reklamy, vánoční výzdoba a vánoční zboží. Jen příroda se letos zřejmě definitivně odmítla podrobit diktátu komerce a rozhodla se svátky ignorovat – teploměr ukazuje plus 15 stupňů! Nejraději bych udělala to samé. Což o to ... já muže ani děti nemám ... jenže co by na to řekla bráchova rodinka a naši… Ne, to by nešlo, musím se hecnout, vánoce budou – komerce letos ještě zvítězí!

Konečně jdu domů, v plánu nemám nic. K večeři dorazím bramboračku (mám ji dobrou, ale 3. den už to není ono) a těším se na pohárek vína. Pouštím si, po delší době počítač… Noviny číst nebudu, v poště nic nemám … co bych tak? Jo, mohla bych si zahrát piškvorky. Třeba se tam najde někdo, s kým se dá rozumně pokecat.

Ne, nemám štěstí: 5 her = 5 proher, poslední dvě s nějakým arogantem, porazil mě už 2x a dává si dost záležet na tom, abych pochopila, že mu to nedá žádnou práci. Což musí hrát furt naplno? Nehrajem přece ligu. 3:0! Tak to frajírkovi, něco napíšu. Co to má za nick? Johny-Heinz?! Johny, to je beztak Honza a Heinz – kečup, ne? Nejspíš ho má místo mozku!

Píšu: „Hele kečupe, radost ze hry ti nic neříká? Musíš drtit soupeře za každou cenu? Jsi snad úchyl?“ tak jsem mu to dala, magorovi. Asi se odpojím, jeho odpověď bude nejspíš stejně hnusná jako jeho hra. Pane Bože, ať už je po vánocích.

„Ahoj vzteklá kytko! Jo, jsem divnej, jsem možná i trochu blázen, snad mimozemšťan, ale nejsem ani úchylný ani brutální. Prostě mi padla karta, s předchozím soupeřem jsem zas já 5x prohrál. Nechceš-li hrát, můžeme si klidně povídat?“

Tak to je zrada, píše úplně normálně … a dokonce jsem vyhrála – 1 : 4!!! Nebo mě nechal vyhrát? Nevadí, udělal mi radost. Jo, mohu zkusit s ním pokecat!

Tý brďo! Tak jsme prokecali bezmála 3 hodiny. To je můj rekord. Půl 11, to budu zítra za pultem moc pěkně vypadat! On je zvyklý ponocovat, dělá hlavně noční. V noci píše a ve dne prý také. Netuším, kdy teda spí? Asi kecá, ale píše se s ním pěkně, přesně to jsem potřebovala! Oddychnout si.

3 dny poté: tak to je fofr! Přála jsem si kámoše na pokec, to sedí, ale byla mi poslána „verbální bomba“! Mluví, mluví – teda samozřejmě píše 2x denně, je mu jedno o čem, dokáže psát snad o čemkoli. Co to znamená? Nevím, neřeším to, ale už se těším na vánoce, napeču i cukroví!

14 dní nenapsal? Proč? Nic nevím. Já mu psát nebudu. Ostatně, co mi je po něm. Vlastně mě vůbec nezajímá, mluvka. Přece jsem si nemyslela, že by z toho mohlo něco být! Vždyť je z druhého konce země! Je mi ukradenej! Jenže… proč tedy 3x denně kontroluji poštu?

Včera napsal!!! Neutrálně, jako by se nic nestalo. A stalo se snad? Řešil a možná už vyřešil své citové problémy. Rozešel se s ní. Prý. Těžko říci, zda definitivně. Důležité je, že opět píše … zase mám pocit, že je vše v pořádku. Vánoce mohou začít.

Svět není spravedlivý, ostatně to není novinka. Já jsem v pohodě, doma vymalováno, stará stěna vyhozena, nová objednána, dovezena mohutná vánoční jedle, vyzdoben i obchod plus 2x denně dopis od Heinze – ne, jmenuje se Michal! Už o něm vím snad všechno – poví i to, co neví. Docela ho štve, že o mně neví všechno on! Ale dávám si bacha, zná jen mé jméno a ví o krámu kdesi ve městě. Víc nechci prozradit. Měl tendenci v lednu za mnou přijet, tvrdí, že je blázen – co kdyby fakt přijel? Na to je dost času!

Vánoce i Silvestra jsem si užila. Kečup moc ne, buď byl v práci, nebo psal nebo spal. Pokoušel se ze mne vydolovat číslo mobilu, poslal mi i svoje – ale já jsem tvrdá, mám špatné zkušenosti se známostmi po internetu (z doslechu, samozřejmě). Frekvence mailů stoupla na 3x denně… občas přidá i malou básničku. To mi stačí - víc zatím nechci. On by evidentně chtěl, naštěstí dělící nás vzdálenost je pro mě dobrou ochranou.

NENÍ!!! On je fakt blázen. V hlavě má cokoliv, jenom ne mozek. Pravděpodobnější je ten kečup! Co se stalo? To, před čím mě varoval: že je tvrdohlavý, urputný, že jedná podle okamžitého impulsu, že se nedovede ovládat, vyhodnotit svůj nápad a jeho realizaci! Odpoledne jsem s bráchou v obchodě, odbila třetí, když se otevřou dveře a vchází černě oděný muž v kšiltovce. Zdejší není, v životě jsem ho neviděla, ale jeho tvář je mi povědomá … Jde ke mně, dívá se na mě pronikavě. Ano tento chlapík si nejde koupit ani hmoždinky, ani vrtáky, mám tušení, že je to…

„Dobrý den mladá paní, potřeboval bych poradit. Hledám ve městě kamarádku, blondýnku, jmenuje se Jitka a vede železářský kvelb...

A JE TO TADY! Kečup Michal přijel, viděl, našel a ...? Zvítězil! Ještě o tom sice neví, ale už je v cíli. Takže to dokázal! Kruci, proč jsem nezměnila město a když už jsem se cpala do krámu, proč ne třeba do zeleniny? Cosi koktám, ale už je to stejně jedno, dívá se na mne a usmívá se … už vím, že ví! A jeho další slova mi dávají za pravdu …

„No, nemusíte mi odpovídat, ale mám velmi silný pocit, že už není třeba hledat dál. Tenhle obchod sice není typické železářství, ale je tu čisto, útulno - líbí se mi tu a myslím, že jsem tu našel i svojí protihráčku, co Jituško?“

Hmm, co na to říct? Mlčím, od vedlejšího pultu na mne zírá brácha – nad hlavou mu vidím  půlmetrové otazníky – a já nevím, co mám říct, jak reagovat? Jen stojím, neschopna mu vynadat, pozdravit se s ním, přivítat ho. Kouká na mne a vypadá, že pochopil. Jakoby už tu situaci zažil. Zažil, vím to, vyprávěl mi to. Zřejmě mi chtěl udělat radost, ale ne, takhle jsem si naše setkání opravdu nepředstavovala. Co teď? Měla bych něco říct, ale co?   

Po hodině odjel! Měl sice jiné představy, chtěl jít se mnou na večeři … ale ne, to opravdu nešlo. Jo, nakonec jsem mu řekla, že se nezlobím, ale víc čekat nemohl. Nemohl?  Ale mohl. Mohla jsem mu udělat aspoň kafe, dovezl si buchtu. I pár dárečků, pro mne blbá situace – jenže to on si vůbec neuvědomoval. Vypadá, že dává rád. On je snad fakt z jiné planety!.

Jedno mu musím nechat. Hned zkraje mě varoval, že je blázen – tedy spíš, že jedná a myslí jinak. Nevěřila jsem mu. Už mu věřím! Ale co bude dál? Nevím! Prý o mně napsal povídku, tak jsem zvědavá na jeho pohled. Nebo na můj pohled viděný jeho očima. To je blbost, ne? Za 5 minut je pět hodin. Jdu zavřít krám. Za hodinu budu doma. Už teď vím, že první, co udělám ... přijmu poštu. No, chci si přece přečíst tu povídku, ne?