107| Příběh studentky Lenky – díl 5.

Michal, dle očekávání lyžařský výcvik přežil. Michal ano. Po týdnu se vrací do města a těší se na horké objetí své princezny Pampelišky, která jej bude čekat u autobusu. Teda měla by čekat, jenže … zase je všechno jinak...

ŽIVOT NENÍ SEN

Konečně sobota. Den, kdy se vracíme zpět do civilizace. Než řidič pochopí, že se mu nepodaří vtěsnat autobus do úzké ulice před školou, tak aby nebránil silničnímu provozu, trávím čas vyhlížením své princezny. Zatím marně. Vystupuji a Lenču stále nevidím. Ale jo, už ji  vidím, od tramvaje běží dívčí postava. Vidím blbě do dálky, přesto je mi brzo jasné, že ke mně nespěchá Lenka, ale Ivana!

„Ahoj Michale, Léňa tě zdraví, má chřipku nebo angínu – zkrátka je jí docela blbě a potí se v posteli. A moc tě prosí, ať se na chvíli zastavíš. Pokud se ovšem nebojíš?“ tázavě se na mě dívá dívka.

„Já a bát se? Rýmy, jo? Jasně, že jdu!“

„Príma. Tak sem dej lyže! Můj přítel Michal, ti je zanese k nám. Kde bydlím, už přece víš, ne?“

„Jasně! 3. patro bez výtahu! Tak díky, čau Michale … Ježíši! Ahoj chlape!“ zdravím z devítiletky spolužáka a jmenovce, „teda já zírám, kde jste se vy dva k sobě nachomejtli? Tak my ti Ivčo, sháníme partnery po všech čertech – a ty si najdeš mého spolužáka sama!“

„Myslím, že ti to trošku moc mluví!“ taky se trošku zlobí Ivča, „chodíme spolu do tanečních! Netušila jsem, že se znáte. Takys mi to mohl říct,“ schytává to i druhý Michal, „a vůbec … neměl bys už letět za Léňou?“ rázně končí Ivana naše setkání.

„Jo, jo, už letím! Tak ať vám to klape! Až bude Lenka dobrá, zrobíme akciu!“ loučím se a poklusem mířím k tramvajové stanici.

... za 20 minut zvoním u jejích dveří. Divné, nikdo neotvírá. Přece musí být doma. Uvnitř něco bouchlo… znovu zvoním, buším na dveře. Po chvíli se dveře přece jen pootevřou ... a v nich stojí Lenčin (náhradní) táta. Evidentně není v pohodě. Má zarudlé oči, propadlý obličej … brečí?

„Brejden, co je vám, pane Janda? A jak je Lence? Prej leží, je marod?“ nakukuji přes otce dovnitř. Jenže z horní palandy na mě čučí jen vánoční, obrovský, plyšový, žlutý medvěd. Asi blbnu, ale mám pocit … že na mě mrknul? Začínám hysterčit..

„Tak co je, kruci, s Lenkou?“ téměř křičím na štkajícího muže přede mnou.

„Vzlyk … škyt …… ona je, ona je … v nemocnici! Jo, v nemocnici. Měla horečku, přes 40 … blouznila, Marta volala záchranku … hned ji brali, prej zápal plic, akutní!

„A kdy ji odvezli?“

„No, to nevím, teď … před hodinou? Před dvěma?“ neorientuje se otec v čase.

„A kam?“ dožaduji se poslední, důležité informace.

„Kam? No, do nemocnice … do centrální … kam jinam? Jo…“

„Jedu tam, nechám si tu bágl,“ nečekám na odpověď ... a řítím se po schodech dolů…

„Počkéééj! Stejně tě tam nepustí … nepustí…“ tato slova jsem už však neslyšel … dobíhám tramvaj, do centrálky je to 5 stanic. Až ve voze si uvědomuji, že nemám ani lístek ani legitku … snad budu mít štěstí, ale popravdě: teď na to kašlu. Zákon schválnosti však funguje naprosto spolehlivě…

„Dobrý den, revize jízdenek!“ stojí nade mnou revizor a odznakem mi kmitá před očima. Zkouším mu vysvětlit situaci: hory – Ivana – medvěd – Lenka v nemocnici! Nic z toho jej však nezajímá. Zajímá ho jen má jízdenka, tramvajenka nebo peníze a občanka. Nemám ani jedno (a navíc ani čas) … tramvaj brzdí na křižovatce před nemocnicí. Prosmýknu se kolem revizora, trhnutím rozvírám dveře, vyskakuji ven, uhýbám jednomu autu, druhému a zdrhám za roh. Revizor buď není v kondici anebo mu za to nestojím – zůstává v tramvaji... Vbíhám na příjem … jenže tady se se mnou opravdu nemazlí.

„Pokud nejste rodinný příslušník, tak vám stejně nemohu nic říct,“ razantně mě vypakuje ven sestra předdůchodového věku. No, příslušník nejsem - zatím. Přece se kvůli návštěvě v nemocnici nebudu hned ženit, ne? Myslím si v duchu a pomalu odcházím, když slyším zvonivý hlásek druhé, daleko mladší, moc hezké sestřičky…

„Počkejte pane, vaše dívka je na operačním sále na chirurgii v budově ‚bé‘, na 2. patře. Tam si počkejte, je tam už také její maminka. A nebojte, to bude dobrý, naši páni doktoři jsou machři!“ dodává a mile se usmívá.

„Moc vám děkuji, sestři,“ a celej zpitomělej jí podávám ruku a chci dát pusu. Jenže se uhla a pusa jí přistála někde za uchem... Vidím, že jsem ji svým gestem uvedl do rozpaků. Sestra Tereza (čtu na vizitce její jméno). Hezké, ale teď opravdu není času na flirt ... běžím do toho jejich béčka. Schody beru po dvou … a už vidím i mamku Martu, zrovna vstává. Ne kvůli mně, ale z prosklených dveří naproti (se štítkem: OPERAČNÍ SÁL) vycházejí dva ‚kontrastní‘ doktoři: malý a velký, starý a mladý, smutný a … taky smutný? Proč se oba tak mračí? Zbývá mi k nim ztěží 5 metrů, když slyším toho staršího: „… je nám to moc líto paní Jandová, ale nedalo se už nic dělat … přijela příliš pozdě …“ a další slova už zanikají v propuknuvším pláči Lenčiny matky.

Co, co to, sakra, melou za nesmysly? Jak přijela pozdě? Kam pozdě? Marta náhle ztichla, ovšem jenom proto, že se v mdlobách sesula k zemi. Lékaři ji odnáší na sál. Na sál, kde možná ještě leží její … už neživá dcera. Mrtvá dcera!!! A také moje … láska, milenka, pampeliška odkvetlá! … Je fuč! Neživá, mrtvá, už tu není!!! Už jí nikdy neuvidím!!! Nikdy! … Néééé, to néééee!! Točí se mi hlava, nohy podlamují a … omdlévám také.

****

Probouzím se – nevím kde. Nade mnou se sklánějí cizí hlavy. Jedna mně přijde povědomá. Není to ten revizor? Tak mě dostal! Hlava otvírá pusu, jenže … co to říká?

„Jak se jme-nu-je-te?“

Jak bych se měl jmenovat? „Michal! Jmenuju se Michal!“

Hlava z toho má radost. Taky mám radost, že se mu mé jméno líbí. Zas něco říká, ale už mu nerozumím, chce se mi spát… a opravdu usínám. To, že jsem prospal půl dne na lehátku na příjmu pod dohledem sestřičky Terezy – jsem se dozvěděl až druhý den...

... ale to už je zase jiný příběh.