106| Příběh studentky Lenky – díl 4.

Po novém roce došlo na Michalovu noční můru – povinný, školní, lyžařský výcvik. Nemá rád zimu, sport – zvláště ne zimní. Jenže nápad, jak se povinnosti jet zbavit – stále nepřichází...

... pokračování...

S blížícím se termínem odjezdu na hory (poslední lednový týden) se cítím čím dál mizerněji. Vážně uvažuji, že si tento (jistě silný) zážitek nechám ujít! Jenže nevím, jak na to. Snaha o účelové nachlazení se míjí účinkem, neuhraji to ani na zuby … a že mám deprese, jen slyším slova: lyže, hory, sníh? Koho to zajímá? Mé rodiče jistě ne.  Neberou ani v potaz dva neúspěšné pokusy vychovat ze mne člověka lyžujícího tedy latinsky ‚homo ski‘. Ten první, otcův, dávnověku mých 5 let se rozhodně nezdařil … a obdobný kurz v 7. třídě nedopadl o mnoho lépe. Po týdnu neskutečného úsilí jsem sice poslední den sjel závěrečný slalom snad jen se třemi pády s tím, že většinu vyznačených branek jsem ignoroval … jenže od té doby už uplynulo 5 let, kdy jsem na horách nebyl – a to ani v létě.

****

V pondělí se scházíme před školou, počasí odpovídá mé náladě … je zataženo, drobně mrholí. Rezignoval jsem, sedím schoulen na zadním sedadle a je mi už všechno jedno. Budu-li mít štěstí, přežiju ... a pak mě už v životě nikdo nikdy na lyže nedostane! S tímto předsevzetím usínám. Probouzí mě kvílení motoru. Důvodem je řidičova snaha otočit bus na parkovišti, kde končí nejenom silnice, ale zřejmě i svět! Žlutá závora se značkou zákazu vjezdu je poslední upomínkou na civilizaci … za ní už jsou jenom metrové sněhové závěje, les a … stále padající sníh.

Jako bych to tušil – s báglem na zádech a prehistorickými otcovými ‚dvoumetrovkami‘ na rameni mě čeká 2 kiláky dlouhá túra vzhůru, na chatu. Nevím, proč horské chaty stavějí vždy na kopci? Je mi zima, chci smrkat, což nejde: nemám volné ruce, nemám kapesník a ‚nudle‘ mi beztak zamrzají už v nose. Záda mám zpocená, bágl těžkne každým krokem. Lituji, že jsem nebyl tvrdší a neprosadil si variantu náhradního vyučování. Teď už mi nezbývá, než zatnout zuby a přeladit svou mysl na 'ZAM'. Cože, že to je? Mnou vymyšlený 'zubní antistresový model' minimalizující strach ze zubního zákroku. Princip je jednoduchý: před vstupem do ordinace přebít strach silným, příjemným zážitkem. Čím více se na něj soustředím, tím méně zbývá prostoru na přemýšlení o blížící se nepříjemnosti. Zkusím aplikovat model v situaci, kdy si připadám jak horský šerpa okamžik před tím, než vypustí duši! Dobrá, už nemyslím na to, že mi pot stéká čůrkem z krku po zádech až do slipů, že mi mrzne ksicht, že mám v ramenou vytlačené drážky od lyží, že boty ztěžklé sněhem váží už minimálně metrák … teď si nechám snít svůj krásný sen!

NEJKRÁSNĚJŠÍ SEN

Ocitám se v jiném časoprostoru, vzdálen 46 hodin od horské reality … ležím na válendě v cizím pokoji. Kde jsem – netuším. U Lenky určitě ne, ale přesto tu má milá je! Leží vedle mne, sladce spí - zachumlaná v mé košili, jež víc odhaluje, než zakrývá – a vypadá strašně křehce, něžně. Bojím se málem i dýchat, aby se mi nerozlétla, jak peříčka odkvetlé pampelišky!

Nemám rád zimu. Na horách mi nevadí, tam mě nikdo nedostane. Ale ve městě, kde se sněhový poprašek vzápětí mění v šedivou, prosolenou břečku - je to hnus! Už se mi ani nechce šmajdat po parku, byť s krásnou kočkou po boku. Na kino nejsou prachy. Moji náladu rozhodně nevylepší ani ten, kvapem se blížící, zpropadený lyžák. A v tomto ‚nevlídnu‘ Lenka nečekaně boduje! Šmatlám si to vedle ní,  v náladě korespondující s ušmouraným počasím. Mám mokro v botách a v kapse poslední dvě kačky, akorát na autobus domů, když se ke mně má milá otočí, přitiskne mi své ledové tváře na mé, ještě ledovější, políbí mne na nos a zeptá se...

„Míšo, miláčku, jsi se mnou šťastnej?“

„Jasně zlatíčko!“

„Počkej, nešaškuj! Já to myslím vážně. Řekni: opravdu jsi se mnou rád a šťastnej?“

„Ale já to myslím taky vážně, má Leninko – milenko!“

„Neříkej mi tak, připadám si jako nějaká … no ta, co jde za peníze! Potřetí se tě ptám: jsi teď a tady se mnou rád?“

„Jo!“

„To neplatí, celou větou!“

„Počkej Leni, počkej! Opravdu myslíš jako tady a teď? V tomhle nečase, promrzlej, hladovej a v mokrejch ponožkách?“

„Ano milý, teď a tady se mnou i s mokrými ponožkami!“

„No, když se ptáš takhle … tak samozřejmě ano, jsem s tebou rád vždy a kdekoliv! Ale přiznávám, že ještě raději bych tě měl rád někde v suchu, teple a eventuálně bez ponožek, jedno zda mokrých nebo suchých!“         

„Tak jo Míšo, já ti věřím, ostatně ... jsem na tom stejně! Víš tedy, co uděláme?“

„Nevím! Půjdeme někam do tepla?“

„Ne … i když vlastně jo! Jenomže ne teď. Sejdeme se milý, v sobotu ve dvě u městského muzea, platí?“

„Platí! A co bude pak?“

„Pak půjdeme zlato, někam, kde bude suchoučko, teploučko, takže nebudeš muset mít ani ponožky, ani kalhoty, ani košili, ani kabát, ani mikinu, ani nic … chceš-li?“

„Miláčku, jsi tajemná, jako hrad v Karpatech! Tvá otázka je naprosto zbytečná … samozřejmě, že bych chtěl být s tebou v teploučku, suchoučku – a nejraději hned!“

„Jéje, myšáčku, tys mi nějak ožil! Jenže víš, co se říká: ‚Dočkej času jako husa klasu!‘ Do soboty vydržíš! Ale teď mi dej pusu na rozloučenou, já už půjdu domů. Necítím se od včerejška moc dobře, tak ať ti ještě nenastydnu…“ a na důkaz svých slov se rozkašle.

To bylo minulou neděli … a do soboty ukrutně daleko! Ale dočkal jsem se. Teď stojím a čekám u vchodu do muzea. Kdo mi to náhle zakrývá zezadu oči? Lenka?! Ne, je to Ivča – silvestrovská kamarádka! Až mě zatrnulo. Sakra, že by mokré ponožky Lenku nakonec dostaly?

„Ahoj Ivuš? Co je s Lenkou? Je nemocná?“ odpovědí mi je pouze pokrčení ramen … no, to jsem se toho dozvěděl! Ale Iva mlčí, jen mi pokyne, ať ji následuji. Přejdeme ulici a vstupujeme do oprýskaného činžáku – bez výtahu. Škrábu se za ní do třetího patra, kde ona zatím odemyká dveře jednoho z bytů a zase jen rukou naznačí, ať vejdu. Když tak učiním, zavře za mnou zvenku dveře a já stojím sám v cizí předsíni. V pološeru nic moc nevidím – teda spíše nic, nežli moc. I když – zpoza prahu dveří naproti proniká slabá žlutavá záře. A dveře se pomalu otevírají, ještě víc, už jsou otevřeny dokořán … a v nich stojí ženská postava! Obličej má zatím ponořen ve stínu, ale nazrzlé vlasy mi jsou povědomé. Prostorem se line tklivá melodie romantického klavíru a postava ve dveřích mi kyne, ať přistoupím. Jdu pomalu k ní … a už jsem si jist! Ve dveřích stojí Lenka, v rouše Evině! Oděvem jí je pouze jablko (zřejmě hříchu – chápu-li dobře variaci na ‚stvoření světa’).

Jsem 2 kroky od ní, když se mi s výkřikem: „A ponožky dolů!“ vrhá do náruče! Odnáším si svoji ‚první ženu‘ k posteli, kde se, mezi polibky, snažíme zbavit mě nejen ponožek. Jakmile se záměr podaří naplnit, sevřeni v objetí, zmizíme z reálného světa. Nevnímáme hudbu, svíčky, prostor, natož čas! Jsme jen my, my dva a je nám spolu … moc krááásně!

Tak tu teď ležím, dívám se na svoji, v košili zachumlanou, panenku, co již vlastně není panenkou, na svoji pampelišku a mám jediné přání – ať se zastaví čas a my zůstaneme navždy spolu!

****

… také teď mám jedno přání: abych už byl na té debilní chatě, hodil ‚duby‘ do lyžárny, vybalil a mohl se vysprchovat. Za předpokladu, že už sem dorazil výdobytek 20. století – tekoucí teplá voda.

****

Kurz nakonec nebyl tak hrůzostrašný, jak jsem si představoval. Jídlo slušné, postel měkká… A mít kratší lyže, snad by mě to lyžaření aji chytlo. Naštěstí jsem si hned druhý den po jednom z mnoha pádů poškodil vázání … a už, už to vypadalo, že zbytek kurzu prožiju na terase u chaty. Jenže … vždycky se najde aktivní blbec, který dokáže opravit i to, co spravit nelze!

... pokračování příště