106| Příběh studentky Lenky – díl 4.
... pokračování...
S blížícím se termínem odjezdu na hory (poslední lednový týden) se cítím čím dál mizerněji. Vážně uvažuji, že si tento (jistě silný) zážitek nechám ujít! Jenže nevím, jak na to. Snaha o účelové nachlazení se míjí účinkem, neuhraji to ani na zuby … a že mám deprese, jen slyším slova: lyže, hory, sníh? Koho to zajímá? Mé rodiče jistě ne. Neberou ani v potaz dva neúspěšné pokusy vychovat ze mne člověka lyžujícího tedy latinsky ‚homo ski‘. Ten první, otcův, dávnověku mých 5 let se rozhodně nezdařil … a obdobný kurz v 7. třídě nedopadl o mnoho lépe. Po týdnu neskutečného úsilí jsem sice poslední den sjel závěrečný slalom snad jen se třemi pády s tím, že většinu vyznačených branek jsem ignoroval … jenže od té doby už uplynulo 5 let, kdy jsem na horách nebyl – a to ani v létě.
****
V pondělí se scházíme před školou, počasí odpovídá mé náladě … je zataženo, drobně mrholí. Rezignoval jsem, sedím schoulen na zadním sedadle a je mi už všechno jedno. Budu-li mít štěstí, přežiju ... a pak mě už v životě nikdo nikdy na lyže nedostane! S tímto předsevzetím usínám. Probouzí mě kvílení motoru. Důvodem je řidičova snaha otočit bus na parkovišti, kde končí nejenom silnice, ale zřejmě i svět! Žlutá závora se značkou zákazu vjezdu je poslední upomínkou na civilizaci … za ní už jsou jenom metrové sněhové závěje, les a … stále padající sníh.
Jako bych to tušil – s báglem na zádech a prehistorickými otcovými ‚dvoumetrovkami‘ na rameni mě čeká 2 kiláky dlouhá túra vzhůru, na chatu. Nevím, proč horské chaty stavějí vždy na kopci? Je mi zima, chci smrkat, což nejde: nemám volné ruce, nemám kapesník a ‚nudle‘ mi beztak zamrzají už v nose. Záda mám zpocená, bágl těžkne každým krokem. Lituji, že jsem nebyl tvrdší a neprosadil si variantu náhradního vyučování. Teď už mi nezbývá, než zatnout zuby a přeladit svou mysl na 'ZAM'. Cože, že to je? Mnou vymyšlený 'zubní antistresový model' minimalizující strach ze zubního zákroku. Princip je jednoduchý: před vstupem do ordinace přebít strach silným, příjemným zážitkem. Čím více se na něj soustředím, tím méně zbývá prostoru na přemýšlení o blížící se nepříjemnosti. Zkusím aplikovat model v situaci, kdy si připadám jak horský šerpa okamžik před tím, než vypustí duši! Dobrá, už nemyslím na to, že mi pot stéká čůrkem z krku po zádech až do slipů, že mi mrzne ksicht, že mám v ramenou vytlačené drážky od lyží, že boty ztěžklé sněhem váží už minimálně metrák … teď si nechám snít svůj krásný sen!
NEJKRÁSNĚJŠÍ SEN
Ocitám se v jiném časoprostoru, vzdálen 46 hodin od horské reality … ležím na válendě v cizím pokoji. Kde jsem – netuším. U Lenky určitě ne, ale přesto tu má milá je! Leží vedle mne, sladce spí - zachumlaná v mé košili, jež víc odhaluje, než zakrývá – a vypadá strašně křehce, něžně. Bojím se málem i dýchat, aby se mi nerozlétla, jak peříčka odkvetlé pampelišky!
Nemám rád zimu. Na horách mi nevadí, tam mě nikdo nedostane. Ale ve městě, kde se sněhový poprašek vzápětí mění v šedivou, prosolenou břečku - je to hnus! Už se mi ani nechce šmajdat po parku, byť s krásnou kočkou po boku. Na kino nejsou prachy. Moji náladu rozhodně nevylepší ani ten, kvapem se blížící, zpropadený lyžák. A v tomto ‚nevlídnu‘ Lenka nečekaně boduje! Šmatlám si to vedle ní, v náladě korespondující s ušmouraným počasím. Mám mokro v botách a v kapse poslední dvě kačky, akorát na autobus domů, když se ke mně má milá otočí, přitiskne mi své ledové tváře na mé, ještě ledovější, políbí mne na nos a zeptá se...
„Míšo, miláčku, jsi se mnou šťastnej?“
„Jasně zlatíčko!“
„Počkej, nešaškuj! Já to myslím vážně. Řekni: opravdu jsi se mnou rád a šťastnej?“
„Ale já to myslím taky vážně, má Leninko – milenko!“
„Neříkej mi tak, připadám si jako nějaká … no ta, co jde za peníze! Potřetí se tě ptám: jsi teď a tady se mnou rád?“
„Jo!“
„To neplatí, celou větou!“
„Počkej Leni, počkej! Opravdu myslíš jako tady a teď? V tomhle nečase, promrzlej, hladovej a v mokrejch ponožkách?“
„Ano milý, teď a tady se mnou i s mokrými ponožkami!“
„No, když se ptáš takhle … tak samozřejmě ano, jsem s tebou rád vždy a kdekoliv! Ale přiznávám, že ještě raději bych tě měl rád někde v suchu, teple a eventuálně bez ponožek, jedno zda mokrých nebo suchých!“
„Tak jo Míšo, já ti věřím, ostatně ... jsem na tom stejně! Víš tedy, co uděláme?“
„Nevím! Půjdeme někam do tepla?“
„Ne … i když vlastně jo! Jenomže ne teď. Sejdeme se milý, v sobotu ve dvě u městského muzea, platí?“
„Platí! A co bude pak?“
„Pak půjdeme zlato, někam, kde bude suchoučko, teploučko, takže nebudeš muset mít ani ponožky, ani kalhoty, ani košili, ani kabát, ani mikinu, ani nic … chceš-li?“
„Miláčku, jsi tajemná, jako hrad v Karpatech! Tvá otázka je naprosto zbytečná … samozřejmě, že bych chtěl být s tebou v teploučku, suchoučku – a nejraději hned!“
„Jéje, myšáčku, tys mi nějak ožil! Jenže víš, co se říká: ‚Dočkej času jako husa klasu!‘ Do soboty vydržíš! Ale teď mi dej pusu na rozloučenou, já už půjdu domů. Necítím se od včerejška moc dobře, tak ať ti ještě nenastydnu…“ a na důkaz svých slov se rozkašle.
To bylo minulou neděli … a do soboty ukrutně daleko! Ale dočkal jsem se. Teď stojím a čekám u vchodu do muzea. Kdo mi to náhle zakrývá zezadu oči? Lenka?! Ne, je to Ivča – silvestrovská kamarádka! Až mě zatrnulo. Sakra, že by mokré ponožky Lenku nakonec dostaly?
„Ahoj Ivuš? Co je s Lenkou? Je nemocná?“ odpovědí mi je pouze pokrčení ramen … no, to jsem se toho dozvěděl! Ale Iva mlčí, jen mi pokyne, ať ji následuji. Přejdeme ulici a vstupujeme do oprýskaného činžáku – bez výtahu. Škrábu se za ní do třetího patra, kde ona zatím odemyká dveře jednoho z bytů a zase jen rukou naznačí, ať vejdu. Když tak učiním, zavře za mnou zvenku dveře a já stojím sám v cizí předsíni. V pološeru nic moc nevidím – teda spíše nic, nežli moc. I když – zpoza prahu dveří naproti proniká slabá žlutavá záře. A dveře se pomalu otevírají, ještě víc, už jsou otevřeny dokořán … a v nich stojí ženská postava! Obličej má zatím ponořen ve stínu, ale nazrzlé vlasy mi jsou povědomé. Prostorem se line tklivá melodie romantického klavíru a postava ve dveřích mi kyne, ať přistoupím. Jdu pomalu k ní … a už jsem si jist! Ve dveřích stojí Lenka, v rouše Evině! Oděvem jí je pouze jablko (zřejmě hříchu – chápu-li dobře variaci na ‚stvoření světa’).
Jsem 2 kroky od ní, když se mi s výkřikem: „A ponožky dolů!“ vrhá do náruče! Odnáším si svoji ‚první ženu‘ k posteli, kde se, mezi polibky, snažíme zbavit mě nejen ponožek. Jakmile se záměr podaří naplnit, sevřeni v objetí, zmizíme z reálného světa. Nevnímáme hudbu, svíčky, prostor, natož čas! Jsme jen my, my dva a je nám spolu … moc krááásně!
Tak tu teď ležím, dívám se na svoji, v košili zachumlanou, panenku, co již vlastně není panenkou, na svoji pampelišku a mám jediné přání – ať se zastaví čas a my zůstaneme navždy spolu!
****
… také teď mám jedno přání: abych už byl na té debilní chatě, hodil ‚duby‘ do lyžárny, vybalil a mohl se vysprchovat. Za předpokladu, že už sem dorazil výdobytek 20. století – tekoucí teplá voda.
****
Kurz nakonec nebyl tak hrůzostrašný, jak jsem si představoval. Jídlo slušné, postel měkká… A mít kratší lyže, snad by mě to lyžaření aji chytlo. Naštěstí jsem si hned druhý den po jednom z mnoha pádů poškodil vázání … a už, už to vypadalo, že zbytek kurzu prožiju na terase u chaty. Jenže … vždycky se najde aktivní blbec, který dokáže opravit i to, co spravit nelze!
... pokračování příště
Milan Vít
37 / Dopis 16 leté dceři
![](https://1gr.cz/fotky/blogy/24/01/20148/w230/Bf821000.jpeg)
Proč jí vzkaz z konce blogu nepředám osobně, tedy ústně, v úterý na slavnostním obědě. Důvody jsou dva: za prvé mi to přijde o fous slavnostnější a třeba někomu pomůžu vyjádřit i jeho pocity.
Milan Vít
35 / 100 let
![](https://1gr.cz/fotky/blogy/22/10/20148/w230/Bf790155.jpeg)
Důležité termíny dnešního příběhu: bankomat, výročí, strategie, etika, etiketa, drtivá porážka ... u zubaře.
Milan Vít
34 / Už jsem i já prozřel...
![](https://1gr.cz/fotky/blogy/22/10/20148/w230/Bf790155.jpeg)
... už i já pochopil, že to sprosté slovo, ta proradná "inflace", dorazila i do mé garsonky a usadila se mi v peněžence. Následující text vznikl jako mailík poslaný kamarádce k pobavení u ranní kávy. Uvidíme, třeba pobaví i vás.
Milan Vít
33 / Jak se nás moc nesešlo
![](https://1gr.cz/fotky/blogy/22/10/20148/w230/Bf790040.jpeg)
Rád splknu u piva se „starými kámoši“ ... jsem ochotnej věnovat přípravě srazu čas, pár peněz, najít termín a místo, byť nikdy nevyhovím všem. Ale není to žádnej vědeckej úkol hodnej dizertační práce, na malej bločeg to snad dá.
Milan Vít
32 / Dvojím pohledem
![](https://1gr.cz/fotky/blogy/22/10/20148/w230/Bf789974.jpeg)
1 příběh očima 2 postav. Málokdy se shodnou, takže ve výsledku tu jsou příběhy dva. Mým maximem byl pohled 6 ex-spolužáků na třídní sraz. Dnešní téma je obyčejné: začíná víkend nezletilé dcery trávený u otce.
Další články autora |
Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů
Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....
Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát
Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...
Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia
„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...
Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození
Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...
Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka
Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...
Muž přišel kvůli polibku skoro o nos. Útočník ho sekl samurajským mečem
Americká policie zadržela jednoho muže kvůli neobvyklému útoku. Šestatřicetiletý Peter Michael...
Vláda navrhuje zvýšení měsíčního poplatku České televizi na 150 korun
Návrh na zvýšení měsíčních poplatků veřejnoprávním médiím schválila vláda. Zatímco u České televize...
GLOSA: Tektonické desky politiky v pohybu. Ale kdo riskne koalice stran?
Premium Co je moc, to je moc, celá koza v polívce, to je o nemoc. To říkávaly naše babičky, když něco fakt...
V kolumbijském Medellínu spadla kabina lanovky. Jeden člověk zemřel
Při pádu lanovky ve druhém největším kolumbijském městě Medellín zemřel ve středu nejméně jeden...
- Počet článků 219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 390x
A kdo jsem já? Zcela jistě:
Muž spíš starý - nežli mlád, spíše chorý - nežli zdráv! Spíš jsem těžší - nežli lehčí, spíše píši - nežli řečním! Spíš jsem zvíře - nežli kráska, všechno sním a ještě mlaskám! Chci být vtipný a ne smutný - předsevzetí: nebýt trapný! Dnes jsem tu a ... zítra? Kdo ví?