105| Příběh studentky Lenky – díl 3.

Ano, byl květen, lásky čas – ale Michal má docela velký problém. Lenka nesnáší opilé kluky a Michalovi se už podařilo 2x znemožnit tím, že nedokázal odmítnout nabídnutý alkohol – jenž mu popravdě vůbec nechutná. Co na to Lenka??

JARO - LÉTO - PODZIM

V červenci, na brigádě a bez Lenky, se čas nehorázně vlekl. Však v srpnu letěl jako splašený. Jenom jsme strávili pár dnů na koupališti, jenom jsme zašli několikrát do kina, jenom pár chvil pobyli v mém pokoji a vlastně jen párkrát večer zašli s ex-taneční partou na ‚jedno‘ naproti na zahrádku – a už se kvapem blíží konec srpna! Září, škola i podzim se už dohadují za dveřmi, kdo první zaklepe! Než se tak stane, prožijeme pár posledních prázdninových dnů na rodinné chatě Lenčiných rodičů ve středních Čechách. Samozřejmě v době, když se v ní žádná rodina nenachází. Ty tři, stále ještě nevinné, dny nemohly být jiné, nežli 'nádherné'… jenže utekly tak nepatřičně rychle! Poslední pusa a rodiče už otevírají přední branku - zatímco já zdrhám zadními vrátky!

A to jen proto, abych za 1/4 hodiny dorazil 'oficiálně' stopem! Přesto jsme se málem prozradili ... mamce nejde do hlavy myšlenka, jak jsem mohl jejich barák – v zapadlým zapadákově na konci vsi, kam už ani silnice nevede a lišky tu dávají krom dobré noci i dobré jitro a dobrou chuť – vůbec najít? Blížící se katastrofu (neumím lhát ... teda umím, ale každý to na mně hned pozná) Lenča registruje včas a debatu končí tvrzením: "Ale mami, vždyť jsem ti už říkala, že Ivča Michalovi cestu podrobně popsala ... bude těch brambor dost?" změní účelovou otázkou téma. Po pěti minutách bouřlivé diskuze nad potřebným množstvím oškrabaných brambor se naštěstí mamku už nenapadne pídit po tom, odkud zná cestu na jejich chatu Ivana!

****

Prvního září je hezký, sluneční den. Odjakživa své okolí (k jejich větší či menší libosti) rád překvapuji a krátký, první školní den přímo vybízí k uskutečnění tajnému výletu. Pravdou je, že své tajemnosti pozbyl záhy, po nastoupení do autobusu jedoucího do Zoo! Vstupné, zmrzka, občerstvení, lanovka a ceny dalších atrakcí nejsou zrovna tvořeny s ohledem na studentské příjmy. A mini výplata z prázdninové brigády? Kdeže té je konec! Proto mi je čert dlužen vtipného (říkala Lenča), dle mého názoru spíše vlezlého fotografa, který si nás odchytil u opic! Protřelý fotograf s povahou neodbytného pojišťováka nedá jinak, než že tak výrazně fotogenický pár jako jsme my dva, prostě nelze nevyfotit. Rezignuji až po nabídce fotek zdarma, pokud nebudeme s výsledkem spokojeni. No tak dobře, ať si chlápek fotí, jak chce – už teď vím, že spokojen nebudu!

Jenže zásilka přišla za 14 dní na dobírku, kterou bylo nutné zaplatit, abych se k fotografiím vůbec dostal. Uznávám - dost dobrej fígl! Takže teď si už půl hodiny prohlížíme stále dokola dvě fotky ze Zoo … a nakonec musím i já uznat, že fotografie krásné dívky s exotickou, v barvě vyvedenou, přírodou v pozadí jsou opravdu moc hezké! A nedokázal jsem je zkazit ani svým otráveným výrazem! Tím pádem jsem už definitivně lehčí o 68 Kčs! A protože touto finanční transakcí mizí mé nevalorizované kapesné v nenávratnu ... tak už vím, že v sobotu časně zrána, vlastně ještě v noci budu muset vybojovat vnitřní boj s leností, vstát a přihlásit se na technických službách do party metařů … což dělá 60 korun - v poledne vyplacených na dlaň … do háje, o čem to má láska tak nadšeně brebentí?

„Míšo, miláčku, ty fotky jsou fakt nádherné, necháme ještě přidělat pro naše, vaše, tetu, Ivanu a aspoň po jedné babičkám, co říkáš?“

Já? Já neříkám raději nic. V duchu jsem stále ještě konsternován vydanou částkou za 2 x 2 fotky …raději umlčuji její ústa svými, což je mylně vykládáno jako souhlas s přiděláním dalších fotografií. Jen já však vím, že obálka s adresou fotoateliéru bude v nejbližší možné chvíli znehodnocena, zlikvidována, zničena – tedy roztrhána na mikroskopické kousíčky a vyhozena! Až se skoro stydím, když si představím, jak ji budu později s Lenkou marně hledat. Jenže smůla - nejsem ani Rothschild ani šťastný výherce matesa (= malé televizní sázení)!

****

Blíží se vánoce. Ty letošní budou z hlediska obdarovávání mých blízkých spíše symbolické. Mojí prioritou je dárek pro Lenku! Rodiče udělají lépe, pokud si rovnou napíší Ježíškovi. Co dát Lence, mě napadlo už na podzim, teď jen řeším 2 zásadní problémy: nashromáždit dvě stovky na pořízení metrového, plyšového medvěda a řádně zvážit, zda se tento kus medvědí hmoty opravdu vejde do Lenčina dětského koutku! ... Sice na úkor menších plyšáků, ale vešel se! Po vánocích odjíždí Lenka na (mně již z léta známou) chatu, kde se s mojí účastí ještě stále nepočítá. Lenku skoro týden neuvidím. Což je zlé. Ale všechno zlé je prý pro něco dobré: mám najednou dost času zajít naproti - na pivo. Doufám, že tam potkám někoho známého.

Mám štěstí, s Jirkou a Liborem sedí u stolu i Míla z tanečních. Uznávám, že tu na podzim nejsem častým hostem, takže si po příchodu musím vyslechnout přehršel rádoby vtipných hlášek:

   „A helemese, pan manžel se přišel na exkurzi!“ a ...

   „Do kolika máš propustku?“ nebo ...

   „Chceš židli nebo hned zase jdeš?“ a taky ...

   „Máme ti popřát k narozkám nebo se letos ještě stavíš?“…

Jo, dneska tu jsem za mediální hvězdu! Udělám první pivo a pomocí očního, neverbálního kontaktu vybízím Libora k přesunu na bar. Důvodem je pozvání ho k nám na Silvestra. Proč jeho? Lenky nejlepší kámoška Ivana nemá štěstí najít si slušného kluka. A Libor je sám. Rozhodli jsme se s Lenkou napomoci osudu ... třeba si padnou do oka! Teď však oční kontakt nezabral, takže ho musím odchytit na toaletě. Po zasvěcení nadšeně souhlasí se vším: donese sekt, pásky i magneťák!

****

Poslední odpoledne v roce chystáme s Lenčou chlebíčky, Libor zprovozňuje hudbu, Ivana aranžuje svíčky. Oslava může začít! Je nám jasné, že dnes neskončíme jen u novoroční pusy. Jasná je i předpůlnoční kontrola rodičů ... nenápadně kamuflovaná novoročním přípitkem. Mám však ďábelsky jednoduchý – a přitom geniální plán! Obrátíme program! Po uvítacím drinku přijde ‚tulení‘ a před půlnocí nasadíme počestné hry – pexeso, člobrdo a karty! Návrh je přijat jednomyslně ... s Leni se přesouváme se do ložnice.

Máti je sice ‚skřivan‘, chodící na kutě už v době, kdy slepice o spánku ještě ani neuvažují, ale dnes ji pestrý televizní program uspí jistě mnohem později. I když těžko vydrží do půlnoci, předpokládám, že před 10 hodinou do ložnice nezajde. Času máme spoustu! Bohužel jsem se zmýlil! V půl 9 se otvírají dveře a v nich vidím siluetu mamky ... jdoucí si lehnout! Těžko říci, kdo je víc překvapen. Máti vidouc, že ve vlastní posteli není pro ni místo, chvíli lapá po dechu, aby nakonec přece jen zaúpěla něco ve smyslu: „Co, co, to … no, co to je? Okamžitě ven, ven, ven!“

Příkaz je jasný, nediskutujeme a chvátáme (s rodiči v patách) do dětského. Klepáním se nezdržuji ... a hned vidím, že Libor je čipernější borec ... což se však v tuto chvíli nejeví jako výhoda! Dostáváme 5 minut! Po jejich uplynutí za námi zaklapnou dveře. 3 hodiny před koncem roku stojíme, se šampusem a chlebíčky, v mrazivé noci na sídlišti, bez střechy nad hlavou. Vyhnáni jak Adam s Evou z Ráje! ... Před téměř jistou smrtí z podchlazení těla i mysli nás zachraňuje (nedaleko bydlící) Liborova sestra, když ani švagr … uplacen lahví sektu a tácem důkladně vychlazených chlebíčků, neprotestuje. Pravda, večer u televize nemá nic společného s naší původní představou mejdanu, ale ... aspoň jsme v teple!

... pokračování příště