103| Příběh studentky Lenky – díl 1.

Příběh Lenky a Michala v tanečních kurzech v září ještě nezačal. Lenka mu byla o přestávce představena jako partnerka kamaráda (a souseda ze sídliště) Míly. Zaregistroval ji … a pustil z hlavy, jenže...

TANEČNÍ KURZY…

… končí v březnu závěrečným plesem, kde frekventanti předvedou rodině a známým výsledek svého půlročního snažení. Ostatně kurzovné, několikero šatů a střevíčků pro dívky, oblek a košile pro mladé džentlmeny ... a spousta dalších maličkostí - to vše nebylo zadarmo! A tak jsou rodiče, případně i prarodiče a blízcí známí, oprávněně zvědavi, zda se nejednalo o investici více méně zbytečnou. Michalova parta vyráží na ples oslabena o Mílu, jenž, skolen zákeřnou chorobou, skončil v posteli. Požádal proto Michala (bez stálé partnerky) o zástup, aby nedostal svou partnerku Lenku do nepříjemné situace: že by na ni snad nevybyl slušný tanečník. Pravým důvodem však spíše byla jeho obava, aby se mu Lenka nezakoukala do jiného. Vymyšleno to Míla měl pěkně, jenže nepočítal s možností, že se do dívky zamiluje sám strážce její počestnosti! Takže, jak to vlastně bylo? To už nechme vyprávět naše hrdiny...

****

Definitivní tečkou za tanečními je květnová plavba výletní lodí – samozřejmě, že s hudbou! Jenže od závěrečného plesu mám velký problém! Stále myslím na Lenku, jíž jsem byl na plese náhradním partnerem. Moc rád bych ji doprovázel i na „parník“, ale opětovná Mílova zdravotní indispozice se dá předpokládat jen ztěží. S blížícím se termínem plavby tak připadají v úvahu pouze dvě varianty: buď půjdu s Lenkou nebo nepůjdu ... vůbec! Potřeboval bych si s ní promluvit… jenže jak, když o ní vím tak málo! Jméno, odhadnutelný věk a ... školu. Míla má na ní jistě kontakt, jenže dost těžko si mu o něj mohu říct. Sice v hospodě tvrdil, že spolu nechodí ... což však neznamená, že by on nechtěl. Parník je tak jeho poslední šancí. Což platí i pro mne! Musím jednat: ráno na ní počkám, chci říci, že náhodou ji potkám u její školy!  Plán se mi zdál být dobrý, jenomže ... jsem ji nepotkal! Buď nešla toho dne do školy nebo ne od osmi … anebo? Jsem ji v davu prostě přehlédl.

****

Štěstí prý přeje připraveným. Zřejmě to je pravda … nazítří mi ve výčepu předává Míla pečlivě zalepený lístek - od ní! Ovšem se žádostí, které fakt nerozumím. Cože to po mně chce? Vrátit sponky? Netvrdím, že si ze závěrečné pamatuji každý detail (trošku jsem to přehnal s alkoholem ... majícím překonat mou vrozenou nesmělost), ale jsem si téměř jist, že žádnou její proprietu u sebe nemám! Ale to je teď úplně jedno, možná jsou sponky jen záminkou. Hlavní je, že se potkáme. Kdy a kde? Zítra v parku u muzea!

Čekám před vchodem, klepu se nervozitou jako ratlík a vyhlížím ji z obou stran. Že vyjde z budovy, jsem fakt nečekal. Mám ji políbit? Ne, raději ne: „Ahoj Leni! Moc rád tě vidím,“ začínám neutrálně, už si nejsem tak jistý, zda sponky byly opravdu jen záminkou, „snad nebudeš zklamaná…“ jenže více říct už nestačím.

„Michale, nechceš mi snad naznačit, žes mé sponečky ztratil?“ ptá se naprosto vážně.

„No, to ani ne, neztratil ... jenom je ... prostě nemám! A popravdě, vůbec si neuvědomuju, že…“ a ani teď už více neřeknu. Lenča mi skočí do řeči a přísně praví...

„To máš teda Michale, velikánskou smůlu! Pokud jsi ztratil mé nejmilejší sponky? No, tak to nevím … to tě budu muset potrestat! A to tak, že přísně. Velmi přísně, jenže jak…?" její zamračené čelo má navodit iluzi přemýšlení. Po chvíli pokračuje: "Jóó ... už to mám! Budeš se mnou za trest ... 50 let chodit! Jako randit - chápeš, jak to myslím, ne? A taky mi každý rok koupíš nové sponky! Ale ne dvě, raději čtyři ... co kdybys je zase ztratil! Tááák … a běda ti, jestli se kdy se zalíbením podíváš na jinou! Vyškrábu ti oči! A jí? Taky!“ prohlásí ještě tvrdě … ale pak už jen mile dodá, „tak už na mě nekoukej jak to telátko a dej mi konečně pusu!“

Myslím, že teleti (aspoň dnes) Lenka hodně křivdí. Jeho pohled jistě vyzařuje násobně více inteligence. I když jsem v podobný průběh setkání doufal a celou noc si tuto situaci přehrával v mysli, tak realita je přece jen na mě příliš hrr! Samozřejmě mě nenapadá mě nic duchaplného … nakonec volím únikové téma: počasí ... z něj už je jen kousek k „parníku“, jenže … pozdě!

„Míšo, abych nezapomněla: počítáš příští týden s parníkem?“ jde Lenča přímo k věci a vyfoukne mi téma ... jak velikonoční vajíčko.

„Což o to … já s počítáním problém nemám, jenže co s Mílou? Taky tam s tebou chce jít. Ti nevolal?“

„Cože? A proč by měl? Taneční už přece dávno skončily … a víc mezi námi není. A nikdy nebylo! To mu vysvětlím, neboj ... ale Michale … jednu prosbu na tebe přece jenom mám! Jak jen ti to říct? Asi takhle: na plese ses pěkně zřídil a já, co opravdu nemusím, jsou opilí chlapi. Takže pokud by ses nedokázal vzdát alkoholu, tak bych se musela vzdát já … tebe!“ odmlčí se. Překvapen mlčím - ona pokračuje. 

„No tak Michale, myslíš, že je tak těžké se na parníku neopít? Neříkám, že si nemůžeš dát pivo nebo skleničku vína, ale opravdu tě nemusím ... a nechci vidět chlastat vodku rovnou z flašky!“

Konečně se vzmůžu na odpověď: „Promiň Leni, na plese … to byla blbá náhoda. Já alkohol normálně vůbec nepiju, s klukama občas jedno, dvě piva – líp se potom vykládá. A tebe … tebe se já určitě nevzdám a…“ víc už nedořeknu. Má ústa jsou zavřena jejími. Doprovázím Lenku domů a je mi úžasně, je mi príma! Cítím … vím, že jsem našel tu pravou dívku, že jsem konečně našel lásku! 

... pokračování příště