100| Příběh hostesky Ivanky - díl 1.

Nesnáším létání ... přesněji: bojím se létání! No a co? Tak nelítej, nikdo tě přece nenutí! Omyl, za chvíli i vy zjistíte, že mne nutí nejen létat, ale dokonce i z letadla padat. Jasně, že s padákem - ale pro mě to vyjde nastejno.

Proboha, proč?

Proč nemůže importér zaměstnávat normálně uvažující vedoucí pracovníky? Normálně uvažujícího obchodního ředitele a normální marketingovou ředitelku? Tedy ředitele, kteří u příležitosti uvedení nového vozu na trh připraví běžnou novinářkou a dealerskou prezentaci: prohlídku auta, tiskovku, v igelitce prospekty, ceníky ... pak chlastačka s dealery a hurá na víkend. Ne, ne a ještě jednou ne! Zrovna my musíme mít ředitele kreativní, kteří se nespokojí s běžnými postupy, s běžnou formou prezentace a s běžnou chlastačkou! My se nemůžeme podívat na nepovedené kabrio v Praze (v dosahu nádraží a MHD) ... my se holt musíme v letním pařáku trmácet přes půl republiky na zapadlé letišťátko místního aeroklubu a tam vyslechnout fantasmagorické představy obchodního o 200 prodaných vozech do konce roku ... "když to prodá Peugeot - oč jsme my horší?" ... Oč? O všechno! O design, o praktičnost, o problematickou manipulaci s těžkými díly střechy, o technické závady, o cenu, o tradici! Ale 30 prodaných vozů je jistých! Každý dealer si jeden kousek rád povinně koupí, protože slovy moudré sovy: "Kdo chce zapalovat, musí sám hořet!" ... a navíc se musíme povinně a s nadšením zúčastnit crazzy doprovodného programu!

Normálně jezdíme na podobné akce se šéfem a vždy si je užijeme (= chlastačky s kolegy nemají chybu). Tak proč je dnes něco (tedy vše) jinak? Proč se na ranní poradě dozvídám, že jedu tentokrát sám, ale mohu si vybrat libovolný služební vůz a strávit s ním i víkend v rodném městě? Záhada? Jen chvíli, respektive jen do okamžiku, než jsem si přečetl program akce. Některé body jsou běžné a mně milé (dopolední svačina, oběd či odpolední svačina), ale co je ksakru, tohle? Let akrobatickým letadlem, let větroněm, tandemový seskok, vyhlídkový let?

"Tak to ne šéfe, to se hodím raději marod, ale mě nedostaneš ani do běžného letadla, natož do nějakého bez motoru a ještě ... abych z něj skákal? Kterej vůl zas tohle vymyslel a dal na to prachy?" prskám a vztekám se.

"No, v tomhle případě se jedná spíše o samici zmíněného skotu," je šéf úžasně vtipný, "ale neztrácej hlavu a už vůbec neházej flintu do žita! Já bych s tebou samozřejmě rád jel (jako vždycky), jenže jsem objednanej už měsíc u zubaře! Ale, že jsem dobrák, můžeš s sebou vzít Danušku (mou asistentku, co mě má z vysoka na háku jako šéfa i jako chlapa)!"

Dana, jak uslyšela své jméno, se duchem vrátila ze svého paralelního světa ... prolítla program a jako obvykle pronesla svoje prohlášení, že v tomto termínu ona jet, natožpak lítat opravdu nemůže, což jako chlapi nemůžeme pochopit. Začínám mít pocit, že se z této akce zřejmě jen tak nevyvléknu. Plný obav se po poradě rozhodnu, že zavolám na centrálu kamarádce Lence - ta ví všechno nejlíp a jistě mi poradí. Tedy - pokud bude mít dobrou náladu...

"Distribuce, Neugebauerová, no?“ Smůla - z tónu jejího hlasu poznávám okamžitě, že Léňa dnes nemá svůj den, tím myslím "dobrý den". Normálně bych se raději omluvil či rovnou zavěsil, ale strach z létání je větší. Jdu hned k věci a ptám se na míru povinnosti absolvovat v Dobříši všechny letecké disciplíny. Vzápětí lituji, že jsem to přeci jen hned nezavěsil. Lenka se mocně nadechne a už to na mě valí, chrlí…

„No to se mi snad jenom zdá! To je fakt zlý sen! Tak já tu už od šesti kmitám, reklamuji vozy, tisknu techničáky za opět chorou Evu ... faktur mám na stole, že přes ně nevidím, o obědě si tak mohu leda nechat zdát … a pan Čecha … pana prodejce Nuly, z Horní Dolní nezajímá nic jiného, než jestli si sveze zadek v letadle či jakou barvu bude mít padák? Co takhle jídelní lístek - ten bys náhodou poslat nechtěl? Nééé? Tak hele, jestli ti mohu poradit, přestaň myslet na ptákoviny, přestaň lítat v oblacích – vrať se na zem a dělej něco užitečnýho! Hlavně mi nevolej kvůli kravinám! A pokud možno, raději mi nevolej vůbec!“ Prásk!!! Lenka třískla sluchátkem. Jsem totálně bez nálady. Nesnáším moc dobře ani jemnou výtku, natož takovejhle „nářez“! Musím si jít na dvůr provětrat hlavu. Ani tam nedojdu - už po mně ječí asistentka Dana, že mám vpředu telefon. Cože? Že by mi snad Lenka ještě něco podstatného zapomněla říct? Osobně mám pocit, že toho vím až dost.

****

„Nazdar sebevrahu,“ směje se na druhém konci můj pražský nadřízený a současně i kamarád Pepa.

„Čau, jsem rád, že aspoň ty jsi v dobrém rozmaru.“

„Proč bych nebyl? Kdo ti může za to, že otravuješ Léňu hned poté, co se dozvěděla, že na letiště nejede, jenžto má zástup za Evu? Uznej: to naštve, chtěla být za hvězdu a…“

„… a zase nic! Ale za to já snad nemůžu, ne?“

„Souhlas! Bohužel jsi byl první po ruce … to je život.“

„Ti hned volala, co?“ ujasňuji si důvod Pepova volání.

„No, hned ne. Nejdřív musela zprovoznit sluchátko, kterým flákla o zem. Jenže mě se zrovna ztratil signál, takže jsem jí už nestačil říct, jak mě strašně mrzí, že nepojede,“ už se zase směje můj nadřízený.

„Mohu ti položit stejnou otázku jako jí?“ vracím se k svému problému.

„Jistě, že můžeš. Jen se ptej, chlapče, ode mne nic zlého neuslyšíš. Tak copak tě zajímá, co?“

„Jestli jsou ty vypsané disciplíny povinné?“

„A proč tě to zajímá, chlapče?“

„No, protože bych se jim rád vyhnul, tati.“

„A kterým by ses chtěl vyhnout, co?“

„Nejraději všem. Teda nevadí mi zkušební jízdy, rožnění selete, ale určitě nebudu skákat padákem, nevlezu do větroně a nemusím ani ukázku akrobacie. Vlastně úplně mně stačí vyhlídkový let. A ani na tom nijak důrazně netrvám!“ vyhrknu vše na jeden nádech.

„Ale chlapče, tyhle atrakce jsou strašně drahé, paní ředitelka se plácla přes kapsu, na něco jít musíš, minimálně na dvě a šéf půjde na druhé dvě – hotovo!“

„Šéf jde k zubaři. Raději se nechá zmrzačit tam, než zabít v letadle," vysvětluji situaci.

„Výborně, tak si uděláte s Danuškou výlet, ona to za tebe odskáče a je vymalováno!“

„Zase vedle, má své dny. Tu odsud nedostaneš ani heverem,“ začínám tušit zradu.

„No tak tu je ještě varianta, že bude blbý počasí a létat se nebude, nebude dost padáků, benzínu nebo co já vím. Neboj, to zvládneš chlape! Hele, musím končit, ztrácím signál ... haló, haló…“

Dobříš, parkoviště aeroklubu ...o 3 dny později…

Zaparkuji služební vůz a než jej stačím zamknout, ujímá se mě velmi hezká, štíhlá zrzečka v mini sukýnce, která je jen o málo širší než pásek obepínající její útlý pas.

„Dobrý den pane, jmenuji se Ivanka a budu se teď o vás půl hodiny starat. Prosím, jaké je vaše jméno a z jaké jste firmy?“ usmívá se na mne mile.

... pokračování příště