1 / Co říci závěrem

(184) Onehdá (myslím, že předevčírem) mě na skypu překvapil kamarád (říkejme mu Petr)  podivnou otázkou: „Zabýval ses už svým epitafem?“

„Cóó?“ já na to.

„Jak co? Nevíš snad, co je epitaf?“ ptá se mě poněkud podrážděně.

„Vím – text na náhrobku. Ale…“

„Co ale? Jaký ale?“

„No, zdá se mi to řešit poněkud předčasné.“

„Proč myslíš? Kolik ti je, šedesát? Blbě vidíš, blbě slyšíš, blbě přecházíš mimo vyznačený přechod pro chodce (= narážka na pokutu z minulého týdne) … srazí tě autobus a fertig. Kdy si tak myslíš, že se ti budou pozůstalí patlat s epitafem. Budeš rád, když ti tam krom data vyrejou růži nebo holubici.“

Pochopil jsem, že téma je už prostě dané: „A jaký text sis napsal ty?“

„Zkusil jsem to…“ zazubí se kámoš.

„No dobrá. To předpokládám, když o tom mluvíš – tak se pochlub.“

„Dyť ti říkám: ‚zkusil jsem to…‘ Toť vše, ale řekl bych, že je to výstižný, nemyslíš?“

‚Dělá si ze mne srandu‘ přemýšlím, a obávám se nejhoršího … totiž, že bude chtít znát můj ‚pozitivní‘ názor. Jo, to jsem vám už říkal, že neumím lhát? Teda lhát umím, ale všichni to na mně hned poznaj. Červenám se, koktám – no, nepřirozenost sama. To není lhaní - to je rovnou (bez mučení) přiznání.

„Tak co povíš?“ tlačí na mě dál Petr. Pochopil jsem, že něco říct musím…

„Není to příliš stručný? Existují přece i věty rozvité,“ začínám opatrně.

„Proč stručné? Dyť je tam všechno … a nejsem veřejná knihovna, aby si ke mně chodili lidé číst.“

„To by tě mělo těšit, stejně tam budeš mít dlouhou chvíli a za návštěvu ještě budeš rád.“

„Jak víš? Třeba budu mít konečně klid a čas na své aktivity,“ rozohnil se Petr.

„Osobně velmi pochybuji, že budeš mít vycházky, když tak maximálně od půlnoci do dvou. Ale je to tvůj názor … kdo jsem já, abych ti jej vyvracel. Takže za mně: ‚originální, autentický‘ … ale já stejně zůstanu u toho holuba,“ vychrlil jsem ze sebe první, jen trochu hezké, hodnocení a nadhodil rychle nové téma: „Jsem zjistil, že jezdím v lednu bez technické.“

„Ale to neděláš dobře, Michale,“ smlsnul si na mně (zřejmě za málo nadšenou kritiku epitafu) Petr. To jsem taky nepotřeboval slyšet. Ještě může dodat, že s emisemi mě to bude stát zhruba trojku. Vypadá to, že dnešní den není pro telemost tím správným, což se vzápětí potvrdilo.

"Nechci ti kazit náladu, ale to si připrav nějaký prachy ... a obávám se, že Destinová ti stačit nebude."

"Hmm," já na to.

„Hele kámo, seš nějakej nemluvnej. Jestli ti mohu poradit, zajeď co nejdříve na ‚estékáčko‘, při čekání podumej nad textem epitafu a hlavně se ozvi, až budeš v lepší náladě. Já, abych neumřel hlady, jdu zrevidovat obsah lednice. Čauky!“

Co říct závěrem? Nic, vše již bylo řečeno...