08| Stáří nám zrcadlem?

Dramatické zamyšlení, jak jsme jiní, než bychom chtěli být. O sbližování a odpuzování, o netoleranci a vůbec o tom, že život není peříčko....

      Za minutu půlnoc. Co mám dělat? Možnosti jsou 2: mohu jít spát anebo psát. Volím druhou možnost. O čem ale psát? Témat jsou stovky, nenapadá mě však žádné. Kecám. V hlavě mám jedno už týden, jenže… Nevím, jak ho zpracovat. Je to pro mne horké téma – problematický vztah otce a syna. Mezigenerační problém? Povahový problém? Nebo jen problém stáří? Jen? Jak však začít? Třeba takhle...

     Snad všichni jsme si vyzkoušeli, že 2 magnety se shodnými póly nelze k sobě přitisknout. Co nám po magnetech, myslíte si. S lidskými povahami je to podobné. Potkají-li se dva jedinci shodných povah – vypadá to perfektně. Zpočátku! Kdo viděl komedii „Hodíme se k sobě, miláčku?“ ví, o čem mluvím. V mládí jsem to zažil na vlastní kůži. Se svou láskou jsme si připadali jako dvojčata, jednovaječná. Ale ono je to jako s těmi magnety, nefunguje to. A nefungovalo to ani nám.

     Všichni o mně tvrdí, že otce nezapřu. Dnes by se řeklo, že jsem jeho klon. Vlastně jsem! Stejná dikce, tón hlasu, způsob vyjadřování, ale také stejná, tvrdohlavá povaha, nesnášenlivost, šetrnost, považovaná okolím za lakotu, krátkodobá zábavnost měnící se v nevrlost až vztek. Vizuálně těžko, ale v telefonu jsme k nerozeznání. Mnoho shodných, povahových rysů mě nutí k zamyšlení. Ne! Nechci být jako otec, nechci být v rodině strašákem. Nechci, aby po mém příchodu utichl hovor a všichni čekali, až odejdu! Budu jiný, hodný, kamarádský, budu se věnovat dětem, se ženou prožiji krásný život, plný lásky a porozumění! To jsem si představoval v mládí, před svatbou. Nakonec to bylo trochu, no ... vlastně úplně jinak. Ale zpět k tátovi.

     Vzpomenu-li si na dětství, vybaví se mi ve spojitosti s otcem dva zážitky: první byl šílený nářez, za přepuštění nafty ze zásobníku do kamen. Trest to byl nepřiměřený ... krev i na peřinách. Jenže tím zpropadeným knoflíkem jsem neotočil já, ale můj mladší, protěžovaný bráška! A druhý zážitek? Jízda po „mladoboleslavské dálnici“ novou, služební Škodou 110, po které jsme se řítili šílenou rychlostí 130 km v hodině! Není to málo za 10 let? Nebo mám jen chatrnou paměť? Z dospívání mám už zážitky tři!

      Prvním je trojnásobný trest za pozdní příchod (v devítce): 1.facka jak barák; 2. umytí nekonečné hory nádobí a za 3. domácí vězení! Druhým zážitkem je (v předvečer mého nástupu do nemocnice) tátovo vyprávění o jeho prožitých zdravotních útrapách. Třetím zážitkem je půjčení mi rodinného žigulíka k prázdninové cestě za svou láskou do Nymburka. Nějak mi z této rekapitulace vyplývá, že jsme se docela míjeli ... otec do naší výchovy moc nezasahoval: občas trestal a řešil mé velké průšvihy.

   Po vojně jsem odešel z domu: natrvalo a daleko. Naše občasná komunikace tak prořídla ještě víc! Cesta k nám, přes 3 republiky není pohodlná, ani levná. Na svatbu otec ještě přijel, na křtiny prvorozeného vnuka už ne! A svoji vnučku uviděl až po dvou letech, když jsme mu ji dovezli ukázat! Jaký kontrast s tchánem. Ten mě sice nesnášel, ale kvůli vnukům neváhal padnout na kolena a vozit je po pokoji na bolavých zádech. Neváhal ani mé ženě (své dceři) zaplatit rok mateřské, aby se mohla déle starat o své děti - o jeho vnoučata! Také otec dal vnukovi dárek: starý, vyřazený telefon! A zhodnocení své návštěvy u nás? Po třech dnech (snachou obletován, jak turecký paša) nám ze schůdků pražského rychlíku sdělil: „Doufám, že už sem nikdy nebudu muset přijet!“ Žena je, po těch slovech, na zhroucení.

     Slib děda nedodržel. Ještě přijel jednou. Po 15 letech! Na křtiny své nejmladší vnučky. Další pozvání důsledně odmítá. Dobrá ... jak je to s tou horou a Mohamedem? Přijedeme tedy my! Čtyřpokojový byt na kraji sídliště, u lesa – je hezké, když rodina drží pohromadě, ne? Ale je tu problém: dědovi vadíme! Vadím mu já (jeho klon), vadí mu vnučka (na vše sahá, všechno může zničit), vadí mu omezený pohyb po bytě! Pravda, toaleta a koupelna jsou úzkým komunikačním hrdlem, ale jsme lidé, záleží na domluvě, ne? Ta však, zdá se, není možná.

     S každou další naší návštěvou ubývá srdečnosti, na uvítací otázku si lze vsadit: „Kdy pojedete domů?“ Později sa už ani neptá ... zůstává ve svém pokoji, nemluví ... a občas vybuchne: Proč se tu válí ty hračky? Proč na vše (vnučka) sahá? Proč se zase dívá na televizi? Proč to neuklidí?  A proč otvíráš lednic, svítíš v koupelně ... kam zase jdeš, kdy přijdeš? Proč? Proč…?

     Rok 2013 - prázdniny. Bohužel dovolená na Slovensku se nekoná, nejsou lidi. Náhradní program: jedu s dcerou do Prahy, babi chce vidět vnučku, já chci vidět kamarády. Ti jsou tak milí. Chtějí si koupit moji knihu. Potkávám se s přáteli z dětství. Po 25, po 30 ... po 32 letech! Svět je krásný, svět je fajn. Poslední den, ráno – snídám. Děda sice celý týden nemluvil, ale nebyl ani protivný. Potkáváme se v kuchyni, maže si chleba a pokládá mi otázku...

     „Tož synku, co myslíš ... jsou v Praze volné hotelové pokoje? Penziony a tak dále?“

     „To opravdu netuším,“ odpovídám, překvapen dotazem, „a ani mě to nijak zvlášť nezajímá, proč se ptáš?“ tuším problém.

     „No, že je načase se zajímat. Protože tady ... tady už jste skončili!“

     „Proč?“ polknu naprázdno a nedokážu říci více.

     „Proč? Protože vás tu už nechci! A protože tu už nechci tebe!“

     „Snad jsem tu doma, ne?“ fakt nenalézám ta správná slova.

     „Ne! Nejsi tu doma! Doma jsi tam ... u vás! Tady jsi návštěvě ... a v poslední době až příliš často! Když tu seš, zhoršuje se můj zdravotní stav! Že ti není blbý tu furt otravovat. Prostě se sbal a táhni! A sem už nejezdi!“ ukončí otec svůj výstup ... a odchází (bez snídaně) do svého pokoje. Je mi docela zle. Dřív bych se asi sesypal. Díky „nervovým“ tabletám jsem schopný fungovat. Odcházím balit. Babi s vnučkou se vrací z nákupu. Nechci jim kazit náladu, ale i prášky mají své limity. Mé rozladění by poznal i mrtvý. Mamka jde za dědou - jeho povahu ani názor však nezmění...

     „Ach jo, je mi to líto! Neber si to tak,“ snaží se mě utěšit. Nedaří se jí to.

     „Co říkal?“

     „Že mu je zle ... leží tam bílej jako stěna, hadr na palici a ... heká."

     „Hmm, tak já už raději jedu.“

   No a to je všechno. Čekali jste happy end? Ne, tohle není příběh od Pilcherové. To je konec. Zatím konec cest do Prahy. Možná i konec vztahu „otec a syn“? Může ještě změnit děda - otec svůj názor? Teoreticky jistě – ale pravděpodobnější je výhra v loterii, přistání mimozemšťanů nebo přizpůsobení  se nepřizpůsobivých. Takže co bude dál? Zatím nic!