02| Pošta pro všechny

Také máte pocit, že jste stále mladí, plni sil - jenom ten život kolem vás běží čím dál rychleji. Chcete udělat mnoho věcí, potkat řadu přátel. Jenže rok utekl a z plánů jsou bezcenné cáry papíru. Tak to ne, to se musí změnit...

Páni, tak už je zase polovina polovina prázdnin za námi! Listuji letošním diářem, pročítám novoroční předsevzetí. Hmm, nesplněné ani jedno! Diář jsem vedl do narozenin, do února. Pak už jen prázdné stránky jako v Tleskačově deníku. Mám pocit, že dříve trvaly prázdniny déle, že i rok býval delší a od vánoc do vánoc? To byla nekonečně dlouhá doba! A v hlavě mám i zasutou  vzpomínku, že v létě bývalo příjemné teplo - tak akorát na koupání; v zimě pak napadl i sníh – ovšem přiměřeně, kalamitu jsme znali pouze z filmu. Ale nechci polemizovat o počasí, ani o tom, jak dříve bylo líp. Nebylo - jenom my jsme byli mladí, -náctiletí, zdraví a permanentně zamilovaní!

Každej nad pětadvacet byl stařec. Pravda, po vojně se hranice staroby posunula na let 30 a tak dále. Po padesátce se už rozdíly stírají. Život nám připadá čím dál rychlejší. A on rychlejší je. Bohužel je také neveselou pravdou, že my, padesátníci zpomalujeme. A diskuse v hospodě výrazně mění témata. Tabu už je sex, zážitky z bujarých večírků, cizí ženy, rychlá auta, natož pak motorky; zůstávají děti se svými problémy, přibudou vnoučata a jejich problémy a samozřejmě, nemoci a naše problémy! Místo velké 12° vypité na 2 až 3 loky, pocucáváme půl hodiny malou 10° a pak si už jen nezištně předáváme dobré tipy. Na doktory, na léky, levné potraviny, na slevy, promo akce a výlety se slibovaným obědem zdarma. Ale  nechci vést monolog o stáří a nemocech - naopak dnešní téma je pozitivní a pohodové.

Inspirován televizní "poštou" rozhodl jsem se zrealizovat třídní sraz (dokud jsou ještě lidi) na podobném formátu. Po 2 týdnech příprav a mailové korespondence, vyrážím se svou, 6 letou dcerou Kristýnou do rodného města. Mám naplánován v rámci jednoho dne kontakt  se spolužáky - tedy dávnými kamarády a ... láskami! Ptáte se, proč mám potřebu, se téměř násilně, scházet po letech s dnes už cizími lidmi? Ano, i tak to lze brát ... samozřejmě mohu sedět doma u televize či v hospodě u piva. Mohu ale také dát šanci sobě i ostatním: ještě jednou se sejít a zavzpomínat. Jasně, že vím, že se mohu dožít hořkého zklamání z nezájmu ostatních, že budu muset rozdýchat i fakt, že mé lásky a kamarádky – ve vzpomínkách mlaďoučké a křehoučké – jsou dnes zralé ženy, některé už hrající roli babičky. Takže? Opravdu chci přijít o iluze a vzpomínky, které jsou tím krásnější, čím jsou starší?

… Jenže nezkusit to, znamená navždy si to vyčítat! Takže ano, půjdu do toho. Půjdu do rizika, že zůstanu sám, že se s nikým nepotkám. Ostatně úplně sám nebudu. Mám po boku svou věrnou asistentku, svou dceru Týnku! Rychlík už brzdí na hlavním nádraží. Vystupujeme a s napětím se rozhlížíme kolem. Vyjde hned úvodní setkání? Zřejmě ne, na nástupišti už zůstáváme sami. I když? Ne, je to dobré, jako sám satan se Libor vynořuje z hloubi země ... ne, to pouze eskalátor vytváří pohádkovou iluzi...

„Ahoj dávný kamaráde,“ vítám ho, „představuji ti svoji asistentku Katku, která ti přidělí účastnickou známku číslo ‚1‘ dnešní pošty.“ Neviděli jsme se skoro 6 let.

„Ahoj, Kačko, ahoj Michale! Promiň, honil jsem autobus ...  jenže nedohonil. Tak kolik nás bude?“ 

„Nejsem věštec. Pozvánek jsem poslal patnáct, dvě se vrátily a dva se omluvili. Se zbytkem jsem se neviděl sto padesát tři let. Je všední den a horko - takže spokojen budu s jakýmkoliv číslem nad padesát procent,“ odpovídám na otázku, kterou jsem si již položil sám několikrát.

Druhý kontaktní bod se nachází v hospodě na Hlavní třídě, která by mohla o našich studentských příhodách dlouze vyprávět. Dáváme si točené, my pivo, Katka kofolu. Očekáváme 3 kousky, ale není každý den posvícení, čeká nás tu jen jeden, tedy jedna. A to ještě nepoznaná. Omluvou budiž neuvěřitelný interval odloučení - 35 let! Lenka nás naštěstí a dostává známku č. 2. Uvědomuji si, že já žádnou nemám: „Týnko, já bych si taky prosil 'trojku'.

Půlhodinka je fuč, nápoje jsou vypity a možná už i vypoceny. Chceme už odejít, když se ve dveřích srážíme s Milanem: zdržel se v práci, dává na stojáka jedno malé a fasuje ‚čtyřku‘.  Pak se vydáváme, podle plánu, na přepadovku. Pokud ovšem najdeme obchod s luxusními koupelnami a bílou technikou, kde nás čeká můj jmenovec. Jenomže jak je jasný plán, tak je zamlžená realita. Nemůžeme ten kvelb s hajzlíkama najít! Proti nám jde elegantní žena, možná poradí.

„Krásný den, krásná paní, náš osud je plně ve vašich rukách. Hledáme tu v okolí kauf s hajzlíky a vším, co je k hygieně třeba. Netušíte, kde se nalézá cíl našeho tápání?“ optimisticky zmermomocňuji ženu k odpovědi. A vypadá, že můj šarm a vtip zabírá! Žena se usměje a odpoví.

„I tobě hezký den Michale. Nejenže tuším, ale jsem si naprosto jistá, že hledaný obchod‚nachází hned za školou stojící za mnou. A co tam sháníš?“

Čučím na ní s vyvalenou pusou i očima. Dobře, je-li zdejší, může znát konzumy v okolí, ale já přece nemám jméno napsané na čele nebo snad jo? „No, tak to vám mockrát děkuji, ale mám vlastně … ehm, no … zkrátka ještě jeden dotaz, prosím…“

„… odkud se známe? Tvoje Elena byla má kamarádka! A s Liborem jsem přece pár týdnů chodila!"

„No, tak to je bomba! Tož vítej Ivuško, pojď na mou jemně zpocenou hruď a obejmi po letech starého kocoura ...a vůbec, připoj se k nám! Dnes hledáme svou minulost, své léta neviděné přátele. A tys našla hnedle dva!" ukazuji na poněkud zaraženého Libora.“ 

Ivana souhlasí a dostává ‚pětku‘. Vzápětí stojíme před rozlehlým obchodem s velikánskými výlohami a malým vchodem bez kliky. Trčí pouze zvonek. Zvoní? Asi ano, protože nám už přichází otevřít sám Michal. Od Týnky fasuje ... a jsme vpuštěni dovnitř. Proč je ale i Michal dnes tak zaražený? S Liborem, jak dvojčata!

„No, tě pic Ivčo, co ty tu děláš?“ ptá se Michal překvapeně … a překvapen není rozhodně sám.

"Ahoj! Co já tady? Dělám dobré skutky, naviguji turisty a jsem i účastnicí ‚Pošty pro lidi," směje se Iva a my ... se postupně dovídáme, že i s Michalem v minulosti pár let žila.

„Ježíši Týno, vylez okamžitě z té vany!“ Má nudící se asistentka neodolala a zcela neomylně si v botkách vlezla do té nejdražší, s pozlacenými nožkami. Za cenu uvedenou v letáku bych si pořídil bez problémů zánovní vůz a ještě by mi zbylo na dovolenou! Navrhuji se přemístit do posledního kontaktního bodu, tedy hospůdky na sídlišti. Salon již stejně zavírá a my za půl hodiny vcházíme do lokálu a neomylně míříme do rohu k 'našemu' stolu, kde nám místa hlídá malý Lubor s velkým Mílou. A než se stačíme usadit, slyšíme ode dveří dívčí ... no řekněme spíše ženský smích a třídní 'donchuán' Martin přivádí ke stolu spolužačky Míšu a Evžu! A v patách jim jde Jirka. Srážíme stoly, přidáváme židle ... vypadá to, že dnešní noc bude dlouhá! Vypadá to, že jsme coby pošťáci obstáli.

Kdo říkal, že v padesáti se už bavíme jen o nemocech a vnoučatech? To jsou přeci kecy! V padesáti život začíná, minimálně jeho druhá polovina! Televizní „Pošta pro tebe“ byla dobrou inspirací! Jenže právě slyším otázku: „... a díváte se někdo v telce na ‚VÝMĚNU MANŽELEK'?“