Je letní, jenže deštivý, pracovní den. Bude dnem dobrým, nebo špatným? Těžko říci, asi záleží na povaze. Zkusme si ho prožít 2x, v kůži dvou mužů odlišných charakterů. První je dobrákem, téměř troubou, druhý cynikem...
DOBRÝ DEN! (očima naivního muže)
CRRR! CRRR! Opatrně beru budík do ruky a vypínám zvonění. Minulý týden spadl Jelence, mé přítelkyni z Kazachstánu, na zem. Sklo prasklo a od té doby místo zvonění nepříjemně drnčí. Požitkářsky se ještě chvíli protahuji v posteli a pak s úsměvem (jako každé ráno) vstávám. Roztáhnu závěsy a ejhle: prší! Tak to se nám včerejší předpověď moc nevydařila ... beru na sebe část zodpovědnosti za včerejší zpackanou prognózu blonďaté rosničky. Ale není ještě vše ztraceno, ještě se může vyčasit. Maminka vždycky říkala, že: „Desátá to rozhodne.“
Pobrukujíc si motiv z Carmen klepu na dveře koupelny: „Miláčku, Jelínku! Odemkni prosím, potřebuji se také opláchnout. Dnes nemohu přijít pozdě, mám velmi důležitou poradu.“ ... Nic, žádná reakce.
Zkouším to dál: "Miláčku, už budeš ... a co chceš k snídani?“ Jen ticho mi je odpovědí. Zřejmě mě, pro tekoucí vodu, neslyší. Jdu připravit snídani. Vcházím do kuchyně ... no to je tedy síla! Špinavé nádobí se už nevejde do dřezu, na linku ani na stůl. Netušil jsem, že máme tolik nádobí. Jelena musela být včera hodně unavená. Já sám se dostal domů (ze znojemské služebky) až po půlnoci ... a do kuchyně jsem ani nešel. Nedá se nic dělat, než se Jelenka upraví, umyju aspoň něco.
Toustový chléb do topinkovače, vařím vajíčka. Jelena je má ráda na hniličku, natáhnu si raději minutník. Minule byla na tvrdo a Jelínek měl špatnou náladu ještě večer. Napouštím vodu do kávovaru, předevčírem jsem ho přinesl z opravy. Jelenka do něj zapomněla nalít vodu a cosi se v něm spálilo. Nezlobil jsem se na ni, prostě není technický typ. Technik mi to uznal jako výrobní vadu. Zlatý člověk, jen jsem neporozuměl jeho poznámce, že má doma také slepici. Já žádnou drůbež nechovám - jsem alergik. Bouchly dveře – má milá přichází. Uznávám bez mučení, že jí to dnes opět neskutečně sluší.
„Tak jak se vyspinkal můj Jelínek? Budou ti stačit topinky se šunkou, nebo chceš raději hemenex?“
„Bože Miloši ... je přece středa! To už jsi zase zapomněl, že mám dnes fitness? Že si dávám jenom bílý jogurt a kafe?! Cože? Ještě není uvařené? Dneska docela spěchám, mám s Olgou sraz v deset v 'shoppinu'. A ve městě jsou ráno zácpy ... i taxíkem mi to trvá skoro hodinu!“
„Proč tedy nejedeš metrem, zlato? Budeš tam za deset minut a ještě stihneš domýt nádobí a trochu tu uklidit,“ předkládám, myslím, rozumný návrh.
„No, Miloši, to si snad děláš legraci! Víš, jak ti lidé v metru smrdí? A je mi tam zima! A nádobí rozhodně nemyji, mám udělaný nový nehty a opravdu si je nezničím u dřezu. Víš vůbec, kolik mě stály?“
„Nevím,“ povzdychnu si. Nemám už čas jí vysvětlovat, že platí-li kartou od mého účtu, nestojí ji to nic. Vypadá to, že dnes není Jelena v dobrém rozmaru, nebudu ji dráždit. Dobrá, nádobí domyjeme večer. Musím už běžet. Bez sprchy – aspoň zuby si vyčistím, bez snídaně – ještě, že potřebuji shodit! „Jeli, už jdu! Dostanu pusinku?“
Volá z ložnice: „Maluji se, taky spěchám ... i když víš, co? Nech mi tu prosím, prosím svoji kartu. Má už je na limitu!“ A má láska už cupitá z pokoje, krásně se na mě usmívá a dává mi polibek na obě tváře. Ježíši, jak ji miluji! Škoda, že ještě nechce děti, prý je na ně mladá. V jednatřiceti?
****
V práci jsem už před devátou, stihl jsem dřívější tramvaj. Kdyby nepršelo, byl by docela hezký den. Sekretářka ještě nedorazila? Nevadí, beru si poštu z jejího stolu a usedám ke svému. Těším se na poradu ... kde se chystám navrhnout několik logických vychytávek posledního projektu. Doufám, že to kolegové ocení. A opravdu, sklízím potlesk. Pravda, tleská vlastně jen stokilová Saša, která mě tajně miluje (což všichni vědí, i když navenek dělají, že nevědí). Ale i tak ... uznání potěší. Jenom by mne zajímalo, o kom se bavili na toaletě Marek s Davidem? Zaslechl jsem jen poslední větu: „… proč se ten blbec do toho zase sere…“ Když mne uviděli, zmlkli. Ale bojí se zbytečně, já bych nic nevyzradil.
Den mi prací na projektu rychle utekl! Ještě zaliji kytky a ostrouhám elektrickým strouhátkem pastelky – to je skvělý vynález! Jenže mám dilema? Srovnat je podle velikosti nebo podle barvy? Problém nemá řešení, což mě docela rozhodil. Raději už půjdu ... i Jelenka bude ráda, že nebude doma sama.
Mám skvělý čas - jsem doma skoro o hodinu dříve! Ještě koupím na rohu květiny. Vcházím do domu zahradou. Jelenku nikde nevidím .... ale ano, už ji slyším: „Miláčku, toužím po tobě, ljubju těbja, ja chaču těbja, uže, uže…. Sdělaj!!“
I já po ní toužím, svlékám se už na schodech. Už beru za kliku ložnice, když slyším mužský, mně známý (no jasně, sousedův) hlas: „A kdy se vrátí ten tvůj trouba?“
„Za godinu. Nu što, sdělaj … jiščo raz, pažálsta!“
„Sakra, o kom jr řeč? A proč jsou v ložnici?“ Otvírám potichounku dveře a … svět se mi hroutí. Vidím sousedovo chlupaté pozadí a pod ním tuším Jelenu! A ten trouba? Jsem zřejmě já. Zavírám dveře a přemýšlím, co mám udělat. I pastelkový“ problém je, zdá se, jednodušší... Když už jsem svlečený, tak se vysprchuji a pak … domyji to včerejší nádobí. Až soused odejde, Jelenka mi určitě všechno logicky vysvětlí, omluví se - ostatně šlápnout vedle může každ, ne? Pak otevřeme víno a uděláme si ... hezký večer. Vlastně je dnes docela hezký den – dokonce už přestalo i pršet!
ŠPATNEJ DEN (očima zapšklého muže)
CRRR! CRRR! Prásk! Praštím do budíku tak silně, až spadne z police na zem. „To máš za to, plecháči,“ myslím si škodolibě. Jenže, ten parchant zvoní dál! Se sakrováním se drápu z postele, okno raději neotvírám, venku leje, jak z konve. To se nám včera blondýna v počasíčku pěkně sekla. Ale figuru měla suprovou, to zasejc jo! Krucifix, koupelna je už zas obsazená! Co tam Jelena tak dlouho dělá? Každopádně mi energie vydaná na její krášlení přijde zbytečně vynaložená! Ne, že by snad Jelka nebyla hezká ... to je, jenže to pod nánosem líčidel nejde poznat!
„Jeleno! Co tam, ksakru, tak dlouho děláš? Si stihnu tak akorát vyčistit zuby.“ Na snídani není času. Ostatně, když vidím tejden nemytou horu nádobí, stejně bych asi už nenašel čistej hrnek. To je zas den. Večer si musíme promluvit na téma perspektivy našeho vztahu. A nastavit pravidla úklidu. Pádím do práce. Stále leje. Na přechodu mě ohodil blbec v růžové oktávce. Tramvaj mi ujela před nosem, takže přijdu zasejc pozdě. Tento týden potřetí. Na stole mám kopec pošty, ještě od dovolený. Ale není čas, letím na poradu – jako poslední. Doufám, že po mně nebudou chtít nějakej názor. Netuším, o čem je řeč. Pomalu usínám. Raději se skočím vopláchnout na toaletu… Fujtajbl! Tak Marek s tím Davidem spolu opravdu chodí? Sodoma – Gomora!
Dnešní den „blbec“ se vleče! Už mě to tady fakt nebaví, poštu házím do koše a nahlašuji na sekretariát akutní kontrolu u zubaře. Aspoň budu doma dřív.
Doufám, že bude Jelka dle svého zvyku v Shoppingu a já se v klidu vyspím. Myslím, že má dnes fitness. Je středa, ne? Tak ne, je čtrvtek a ona bohužel doma. A hele, ne sama! Podle bot velikosti 44 soudím, že to nebude kámoška Olga. Opravdu, dnes je vypečenej den. Vypadá to, že rozhovor o budoucnosti bude dnes krátkej – jedno slovo, tři písmena! Mám toho už dost, bydlí u mě, práci jsem jí sehnal, tak proč aspoň občas neuklidí? A sex? Cizí slovo, o kterém tvrdí, že v ruštině neexistuje. Nevím, ve škole jsme to opravdu nebrali, ale spíš si myslím, že to bude pěkná blbost ... a Jela mě má jen jako grátis hotel. Tak, kdepak jsou? Podíváme se do ložnice. Najdu-li je tam, nebudu potřebovat ani jedno písmeno. Poletí hned ... a beze slov!
Jenže? Ložnice je prázdná, kde tedy jsou? Odkud slyším ty hlasy? Z kuchyně? No počkej, jestli si to rozdáváš s maníkem na mém dřezu za 30 táců? Vrážím do kuchyně a … zůstávám ohromeně stát: z pod dřezu trčí nohy v modrých montérkách (44? Jo, to by mohlo být) a Jelena je v teplákách, v rukou má utěrku a kde je nádobí? Pokud ho nevyhodila, tak nevím… že by bylo umyté? Jen zírám.
Že bychom si po odchodu instalatéra udělali fajn večer? V lednici je ještě víno z Moravy. I pršet už přestalo! On to nakonec dnes ještě může být i docela hezký den!
