Jak jsem se šel přiznat na psychiatrii

Probouzím se z narkózy po operaci štítné žlázy a nejsem to já. Netuším, kam jsem byl dán a nevím odkud jsem byl vzat. Jsem jinak a jsem jinde. Jsem všude a jsem také nikde. Netuším, kdo jsem. Jsem nikdo... 

Nepatrné zrníčko písku na vrcholu vln, která se plazí jako blesk rozbít se o skalnaté pobřeží liské duše na miliardy živých krůpějí. 

Slyším neustále nějaké hlasy, ale nikdo tu není. 

Jsem čirý vzduch, kterým protékají ptáci. 

Víření jejich křídel je tak ušlechtilé. 

Nejsou to ptáci. Nejsou to křídla.

Jediné, co mě napadá :

"Musím se přiznat. Musím se jít přiznat na psychiatrii, že jsem nechtěl.

Že jsem nechtěl umřít."

***

Vniká do mě něco ostrého a studeného a pak veliký tlak až k zešílení.

Píchnu vám něco na uklidnění, slyším zespodu jemný starostlivý hlas

****

SPÍM.