Naleziště plynu ve Středozemním moři přililo olej do ohně už tak špatných vztahů mezi Řeckem a Tureckem. Turecko požaduje jednání o rozdělení plynu a vyhrožuje vojenským zásahem. Ve hře je ale také reinkarnace Velkého Turecka.
Plyn i další strategické suroviny se staly důvodem k válkám ve světových dějinách již mnohokrát. V případě současného sporu mezi Tureckem a Řeckem je tomu ale, podle mého názoru, spíš naopak. Turecko ve skutečnosti využívá zkoumání nalezišť plynu poblíž Kypru především k rozdmýchávání neklidu ve východním Středomoří. O plyn se tu sice hraje taky, není ale prioritní. Turecko má totiž ambici stát se opět významnou regionální mocností nebo dokonce nahradit Saúdskou Arábii v roli lídra celého muslimského světa. Při zachování statusu quo v regionu se mu to ale nepodaří. Proto je třeba vygenerovat situaci na základě které by mohlo dojít k podstatným změnám. Ne nadarmo se na stranu Řecka v konfliktu s Řeckem postavila Francie, jeden ze dvou hlavních hráčů (spolu s Velkou Británií) při dělení Osmanské říše na konci 1. světové války. A o revizi výsledků 1. sv. války se nyní právě Turecko snaží.
Turecko dává již delší dobu najevo svoji nespokojenost se současnými hranicemi. Ty jsou jsou důsledkem jeho porážky v 1. světové válce a Turecku je nadiktovali vítězové, Francie a Velká Británie (viz dohoda Sykes - Picot z r. 1916), kteří si území Turecké říše, kromě Anatolie a okolí Istanbulu, rozdělily. Turecko ale již dávno není „nemocným mužem na Bosporu“, jak se mu tehdy říkalo. Je silné, v posledních desetiletích se výrazně modernizovalo, má druhou největší armádu v NATO a se svým údělem a hranicemi, nadiktovanými před sto lety tehdejšími velmocemi, se nehodlá smířit.
Turecko je, možná překvapivě, stále členem NATO. Jeho členství v paktu kdysi vyplynulo ze snahy NATO dostat během studené války své rakety co nejblíže k hranicím SSSR. Dnes ale hraje na obě strany a se současným Ruskem čile spolupracuje nejen v ekonomických, ale i ve strategických a vojenských oblastech. Turecko současně není, a určitě ani nikdy nebude členem EU. Nic proto Turecku nebrání, dokonce ani členství v NATO, jít si za svým a provozovat politiku, sloužící jeho velmocenským cílům. Sousední Řecko, které je, stejně jako Turecko členem NATO, ale bylo také kdysi součástí Osmanské říše, je tak logickým cílem jeho expanze. USA, které jediné mají v NATO větší armádu než Turecko, tento konflikt, zdá se, vůbec nezajímá.
No a Evropská unie, ta s Tureckem už vůbec nic nenadělá. Jednak na to nemá žádné mocenské nástroje, ani evropskou armádu, ani funkční společnou evropskou diplomacii a turecká lobby v Evropě také něco vydá (jen v Německu se udává počet usídlených Turků přes 2 miliony). A především, Erdogan má stále „prst na spoušti“ čtyřech milionů imigrantů, toužících po sociálních výdobytcích západní Evropy. Obávám se proto, že se Řekové, kromě pár planých francouzských gest nebo slibů německé kancléřky Merkelové, velké pomoci v konfliktu s Tureckém ze strany Evropské unie nedočkají.
