Potlačování názorů, které nejsou konformní s názory naší vlády, ať se již jedná o válku na Ukrajině, ekonomickou krizi, green deal, nebo dění ve světě, se naší zemi dříve nebo později vymstí.
„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“, prohlásil Voltaire, osvícenský francouzský filozof a básník, žijící v 18. století v Paříži.
O tři sta let později, se ale u nás v České republice opět nesmí veřejně říkat fakticky nic, co není v absolutním souhlasu s názorem vlády pětikoalice, pod vedením premiéra Fialy. Opačný názor znamená denunciaci, označení za dezoláta, dezinformátora, zostuzení v českých, až na výjimky, vládě poklonkujících médiích, a v některých případech dokonce trestní stíhání. Proč mi to jen připomíná situaci před rokem 89, kdy se také mohlo říkat jen to, co soudruzi dovolili? Zažil jsem to (vyhodili mě tehdy za moji „prořízlou pusu“ z vysoké školy) a zažívám to i nyní, oboje na vlastní kůži a mohu proto srovnávat.
Co je naopak povoleno, je „ukrofangličkářství“, adorování všeho, co přichází z Ukrajiny. Té Ukrajiny, která byla ještě nedávno označována jako nejzkorumpovanější země Evropy, země, jejíž současný prezident figuruje coby aktér v Panama Papers. Aby bylo jasno, jsem pro pomoc všem potřebným! Ať jsou to Ukrajinci nebo někdo jiný. Ale určitě nejsem pro pomáhání řidiči Audi Q8 s ukrajinskou značkou, který se mě včera snažil předjet na dvojité plné čáře.
Stejně tak je úředně dovoleno jásat nad úspěchy hrdinské ukrajinské armády (ale pozor na Banderovce, ty nepřipomínat!) a radovat se z počtu zabitých ruských a doněckých vojáků. Problémem současných ideologů jsou ovšem v současnosti běžně dosažitelná zahraniční média, nepodléhající ideové zaslepenosti těch našich. A když si rozkliknete Al-Jazeeru nebo jiný nezávislý zdroj, dozvíte se, že věci jsou úplně jinak, než se prezentují na Šafrově Forum 24. To, že ve válce umírají lidé, je prostě smutná realita. Ale radovat se a jásat v novinách nad smrtí kohokoli považuji za pokleslost nejhrubšího řádu.
Naše země prožívá hlubokou krizi a „nevzkvétá“, slovy Václava Havla. Přesto naše vláda využívá své pohodlné většiny v Parlamentu, a místo toho, aby se snažila sjednotit všechny politické síly ve prospěch této země a o nápravu věcí veřejných, názory parlamentní opozice totálně ignoruje.
Jsem hluboce přesvědčen, že naše vláda, ale nejen ona, by měla umožnit vyjadřování opozičních a nekonformních názorů, a naopak jim velmi bedlivě naslouchat. Není neomylná a jen tak může korigovat svá rozhodnutí ve prospěch nás všech.
Respektování opozičních názorů je základním principem demokracie. Jejich ignorování, potažmo trestání, je naopak začátkem konce naší demokracie!
