Boj o Náhorní Karabach neboli tzv. „Černou zahradu“ má historické, etnické i náboženské kořeny. Válka si ji od roku 1988 vyžádala tisíce obětí a své zájmy v ní mají nejen Rusko a Turecko, ale i další mocnosti.
Konflikt v Náhorním Karabachu má hluboké historické kořeny, které zůstaly živé dodnes. Etnické boje v oblasti má na svědomí pohnutá historie tohoto území. Patřilo mnoha bývalým říším a postupně se stalo předmětem soupeření více mocností, aby nakonec skončilo v rukou carského Ruska a následně Sovětského svazu. V roce 1921 byl předán Náhorní Karabach, s převahou arménského obyvatelstva, Ázerbájdžánu. Šlo tehdy o typické bolševické rozhodnutí v duchu „rozděl a panuj“.
S tím, jak se sovětské impérium na konci 80. let začalo hroutit, zdejší etnické nepokoje opět propukly a mezi Arménií a Azerbajdžánem se rozhořela válka o Karabach.
Ázerbájdžán v šestileté válce s Arménií mezi lety 1988-1994 ztratil skoro 15 procent svého území (kromě Karabachu) a konflikt vyhnal z domovů více než 800 tisíc Ázerbájdžánců. Hněv a pocit křivdy v nich i po dvaceti pěti letech zůstaly ale hluboce zakořeněny a mnozí z nich doufají stále v návrat domů.
Kromě sporu dvou zemí o svrchovanost nad horskou enklávou Náhorního Karabachu se nejedná pouze o spor dvou historicky znepřátelených etnik, ale také o další projev sváru mezi křesťany a muslimy a střet zájmů Ruska a Turecka.
Boje, které si vyžádaly více než 30000 mrtvých na obou stranách, skončily v roce 1994 příměřím. Mírovou smlouvu spolu ale oba státy navzdory mezinárodnímu úsilí Ruska, USA a Francie neuzavřely. Oblast je stále mezinárodně uznávanou součástí Ázerbájdžánu a ani Arménie jej de facto neuznává za svou součást. Náhorní Karabach má formálně vlastní ústavu, parlament, vládu i prezidenta (de facto je ale propojen s Arménií). A tak zatímco Ázerbájdžán požaduje v souladu s mezinárodním právem navrácení Karabachu pod svoji svrchovanost, Arménie naopak trvá na jeho nezávislosti.
Příměří z roku 1994 bylo nicméně po celých 25 let permanentně porušováno. Konflikty mezi bojujícími stranami zintenzivnily zejména po roce 2008, kdy došlo k precedentnímu uznání nezávislosti Kosova.
Naposledy se konflikt znovu rozhořel 20. září tohoto roku, kdy obě strany začaly bombardovat území protivníka. Počty obětí jak mezi vojáky, tak i civilním obyvatelstvem jsou počítány na stovky. Může se, i přes nasazení těžkých zbraní, samozřejmě opět jednat o další lokální konflikt na linii střetu. Nelze ale nevzít v úvahu angažmá Turecka, které okamžitě po zahájení nynějších bojů prohlásilo, že Ázerbájdžán podpoří jakýmikoliv prostředky, a to i vojensky, ačkoliv se dříve v konfliktu viditelně neangažovalo. To může být začátkem významného rozšíření konfliktu.
Na druhé straně Rusko, které má v Arménii vojenskou základnu, se dosud chová poměrně zdrženlivě. Je sice spojencem Arménie, ale má dobré vztahy i s Ázerbájdžánem. Snaží se prosazovat své zájmy na Kavkazu a současný zamrzlý konflikt mu fakticky vyhovuje. Stále větší angažovanost Turecka v regionu se s ruskými zájmy ovšem neslučuje. Je proto možné, že se současné pokračování latentního konfliktu o Karabach stane zástupným konfliktem mezi Ruskem a Tureckem o vliv na Kavkazu.
Jakékoli případné mírové řešení konfliktu tak bude vyžadovat nejen kompromisy obou přímých stran konfliktu, ale i dalších aktérů. Ve sporu jsou totiž angažovaní nejen Rusko, Turecko nebo například Írán, ale, kvůli obrovským nalezištím plynu a ropy v Kaspickém moři, také USA, Čína případně Velká Británie s jejich geopolitickými zájmy.
