Znáte to, jak někdo k penězům přišel

je to všude podobné. Těch vtipů, odevšad. Jak jste se stal milionářem? No, makal jsem a spořil, a pak jsem zdědil po strýci miliony dolarů. Jenže kde je vzal strýc? Také podědil? Asi po někom kdo ty prachy také podědil, a tak až k Adamovi, který asi byl asi pracháč.

To je bohužel všude stejné, tyto vtipy jsem už slyšel dávno v USA, a tak se mi to vybavilo když jsem se nedávno dal do řeči s jedním dědečkem tady v Mexiku. Děda dělá na parkovišti, a já si tam nechal umejt vůz, tak jsme se začali bavit, shodou náhodnosti před parkovištěm je velká prodejna nábytku a spotřebičů Hermanos Vázquez, neboli Bratři Vázquezovi. Mají těch prodejen po Mexiku háfo, mimo jiných kšeftů. A on že prý znal jejich tatínka, a já - to snad ne, vyprávějte - tak povídal, prý už jeho táta znal  tátu těch Vázquezů jako kluka, dělával prý už za mlada po doma vyrobené sporáky. To se mi zdálo divné, starej Vázquez pocházel ze Španělska, emigrant, přišel za války z Galicie, a pak dostal rodinu ze Španěl k sobě.  Ale děda povídal dál. A tak když prý doma dělali ty kamna, tak jednou našli na dvorku zakopaný kýbl zlata, a udělali první velkokrám, a pak druhý, ale když prý stavěli ten druhý tak našli další kýbl zlata a ten investovali do dalších prodejen, no má holt někdo štěstí. Já mu to nebral. Pravda je že se bratři Vázquezové jako mladí nadřeli, chodili do školy a doma makali, ještě v padesátých letech chodívali po ulicích Mexico City a prodávali zarámované obrazy a jine zboží. Pomalu pak zařizovali krámky. Ale je snadnější si myslet že kýbl zlata na dvorku je holt to jediné jak ke štěstí přijít. Nebo to zdědit.

Ona ta touha po přerozdělování je stará jako lidstvo samo, mám méně než Honza Novák (John Johnson, Juan Pérez, Didier Bernard, Horst Miller, dodejte si), a ja to nevydejchám, v tom je něco více nežli že ten Novák je schopnější než já tak at mi dá aby přece nebyl takový propastný rozdíl, to je třídní nespravedlivost, a má platit daně víc než já. To je dnes rétorika EU, a bohužel to začíná už dlouho v USA. Za svůj úspěch musí více platit, a chudým, i když chudým na evropská to měřítka, těm se dáva, chudákům, bezmyšlenkovitě, dostanou protože jsou chudí, zdali svojim nepřičiněním je jedno.

Zatím je krize v EU a USA jen papírová a mediální, žádná katastrofa nehrozí, hlad teprve ne, spíše přežírání, a za to také může vláda a kapitalisti, to jsou ty reklamy, že. Jenže to si mysleli staří Římané taky, bohatá říše, a začalo se přerozdělovat, samé dávky a at dělaji otroci a přistěhovalci. I to největší bohatsví má dno. Slogany typu - kdo nepracuje at nejí - proflákli bolševici, zrovna jako - Arbeit macht frei - proflákli národní socialisté, a bohužel nám tyto pravdy zošklivili. Jenže když už jsem u toho Mexika, když jsem emigroval před 45 lety, tak musím říct že se západní Evropa moc nezměnila, ani USA, stagnace. Ale mrkněte se do Turecka, to je blízko. Já to vidím v Mexiku, jak to vypadalo před 40 lety a ted, to je obrovský rozmach, a všude tam kde se musí bud makat nebo na žebrotu, nikdo vám nic nedá. Doporučuji třeba Hong Kong ale i jinde. Zatím to jde, ale opravdová krize může přijít.

Tak se jdu porejpat na zahrádku, co kdybych tam nějaký ten kýbl zlata přece jenom našel.