Neofašismus v Česku aneb prafašismus v nás

Motto: „Prafašismus roste a hledá shodu využíváním a posilováním přirozeného strahu z odlišného. První výzvou fašistického hnutí je výzva proti vetřelcům. Prafašismus je tak podle definice rasistický". (Umberto Eco)

autor

Prasečí hlava na vratech mešity, pouliční válka v litvínovském Janově, antisemitské pochody v Plzni  - jen pár příkladů z poslední doby, které proběhly v médiích.  Osobně bych ještě přidal  - komunisté se vracejí zpátky na radnice měst a obcí, např. i bývalý okresní tajemník KSČ v Novém Jičíně Karel Konečný, otec poslankyně KSČM Kateřiny Konečné, kterému se nelíbí, že o minulosti často ve školách vyprávějí své zážitky bývalí političtí vězni.

Úhelným propagandistickým kamenem všech neofašistických a prafašistických seskupení v Česku - Národní strana, Dělnická strana, Národní odpor a další - je rigidní nacionalismus se všemi znaky vypjatého vlastenectví a šovinismu opepřený nedůvěrou k cizincům, ať už jde o imigranty, zaměstnance zahraničních firem, nebo domácí romské etnikum.

Posledně jmenovaný Národní odpor je pod vlivem svých zahraničních souvěrců více „internacionální", rozlišuje pouze „bílé a barevné": „Nejzávažnějším problémem v ČR, ale vlastně v celé Evropě, je příliv barevných cizinců. Je známo, že přirozený přírůstek bílého obyvatelstva klesá, bílí Evropané vymírají. Nahradit je mají přistěhovalci z Afriky, Asie a kdo ví odkud ještě. Všudypřítomné je propagování jejich míšení s původními obyvateli Evropy. Vzniká multirasová, multikulturní směs, která s národem nemá nic společného."

Národní i Dělnická strana mají oficiální hlediska v podstatě totožná. Chtějí zpřísnit imigrační politiku a „politický azyl či povolení k pobytu může dostat pouze osoba splňující morální kvality a odborné znalosti, u níž je předpoklad, že se přizpůsobí národním tradicím a zvykům občanů České republiky a je zde záruka plné asimilace do většinové společnosti." Tedy vlastně totéž, co už několikrát podobnými slovy představil ministr Langer, jako oficiální stanovisko ODS. To se už dnes projevuje při udělování víz přistěhovalcům - přijímáme podle tzv. potřeb státu a ne základě osobní situace žadatele.

Zvláštní kapitolou je postoj KSČM. V oficiálních dokumentech komunisté varují před „deformovaným chápáním otevření se světu a svérázným výkladu demokratických principů", které vedly k „nebývalé migraci cizinců, ať legální či nelegální. Mezinárodní zločinecké klany přesouvají své pozice do států střední Evropy a učinily z ČR nejen tranzitní území své činnosti, ale také cílovou stanici svého působení."  Zároveň ale tvrdí, že „KSČM bude podporovat rozvíjení národní identity a svébytnosti s plným zapojením etnických menšin, včetně Romů, při prohlubující se orientaci na vzájemnou solidaritu a spolupráci. Vzhledem k tomu zamýšlí KSČM věnovat daleko větší pozornost životním podmínkám a právům přistěhovalců, kteří u nás pracují, a hledat cesty k navazování a zlepšování jejich vztahů s domácím obyvatelstvem."  Tento poněkud schizofrenní postoj pak získává konkrétnější populistické obrysy, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že současní komunisté úzce spolupracují a jsou personálně provázáni s nacionálními skupinami typu Klubu českého pohraničí či Slovanského výboru (sídlí také na stejné adrese jako KSČM). Právě Slovanský výbor (v celostání radě je třeba i bývalý šéfredaktor Práva a člen ÚV KSČ Z. Hoření) se „proslavil" otevřenou podporou Miloševičova režimu v bývalé Jugoslávii, úzkou spoluprací s poslední evropskou totalitou v Bělorusku a v neposlední řadě ideovou a hmotnou podporou tzv. hnutí „Ne základnám". Ostatně odmítání členství v NATO, potažmo i v EU, jsou společnými znaky všech podobných skupin v Česku.

Pokud si sáhneme do svědomí, většina z nás by musela přiznat, že čas od času a případ od případu rétorika neofašistů někdy rezonuje i s našimi vlastními názory. Ať už jde o imigranty či Romy, nebo zahraniční a domácí politiku té které vlády. Záleží na konkrétní zkušenosti, postoji okolí, osobních zájmech apod. Musíme si však uvědomit, že proklamované veřejné cíle těchto stran jsou pouhým předstupněm pro zvýšení popularity, tedy vymýváním mozků potencionálních příznivců a voličů. Například Národní strana nabízí decentralizované státoprávní uspořádání ne nepodobné Švýcarsku, včetně referend o všech důležitých záležitostech. Naproti tomu chce prezidenta vybaveného pravomocemi diktátora, což už v principu odporuje uváděným zásadám přímé demokracie. Dělnická strana zase „nemůže přijmout současný bezbřehý ekonomický, právní a politický liberalismus založený na sociálním sobectví s absencí solidarity" - tady opisovali od teoretika NSDAP Strassera a od komunistů - chce znovuzavedení trestu smrti, zákaz homosexuálních sňatků, žádá postavit „pohlavní deviace" mimo zákon (homosexuálové, oboupohlavní, zastánci skupinového sexu, bondažisté a podobní třeste se!), absolutní zákaz všech drog (tedy i tabáku, kávy a alkoholu?), zákon na ochranu mravnosti (proti tvrdé pornografii, „obscénnostem" v televizi jako „reality show", zákaz pouliční prostituce).

Mnohé z těchto argumentů často používají i etablované politické strany. Zvláště před volbami, kdy jim záleží na každém hlasu. Což samozřejmě neznamená, že jsou jindy vůči těmto názorům imunní a mám zato, že nebýt součástí širšího evropského společenství, mnohé ze zde uvedeného by už bylo běžnou normou každodenního života české kotliny. Závažné signály plíživé fašizace lze vypozorovat především uvnitř politických stran. Typickým příkladem je současné vedení ČSSD, kde její předseda používá stále bezskrupulózněji diktátorské manýry. Pilně mu také sekunduje Bursík u Zelených a ani ODS se (kauza Tlustý a spol.) neubránila podobným tendencím. Příčinou jsou v podstatě malicherné rozmíšky a snaha eliminovat odlišný názor. Jde přitom o zcela iracionální chování (může se jevit krátkodobě jako pragmatické); jeden politik se snaží vnutit násilím svůj náhled jiným - ve skutečnosti jim nevnucuje názor, ale víru ve vlastní neomylnost.

"Žádná synkretická víra nemůže přestát racionální kriticismus. Kritický duch rozlišuje, a rozlišování je znakem modernismu. V moderní kultuře vychvaluje vědecká komunita nesouhlas jako způsob zlepšování vědomostí. Pro prafašismus představuje nesouhlas zradu".(Umberto Eco)