Fašismus a náboženství

Vznik pojmu klerofašismus se oficiálně datuje na počátek dvacátých let minulého století, kdy se jedna z frakcí Italské lidové strany (Partito Popolare Italiano - PPI) rozhodla pro podporu Mussoliniho režimu. Realita je ovšem daleko složitější, protože totalitářské prafašistické ideje prostupují různými náboženskými směry, jak v dávné minulosti, tak ve žhavé současnosti.

Obecně se dá říct, že fašismem je každý politický systém, který nutí obyvatelstvo povinně vyznávat nějakou ideologii, lhostejno zda jde o katolicismus, protestantismus, islamismus, judaismus, komunismus, fašismus, nacismus, či nějaké jiné sektářské směry. V poslední době se i u nás klerofašismus opět aktivizuje v souvislosti s požadavkem některých církevních představitelů i politiků (nejen katolických) na znovuzavedení povinných hodin náboženství na základních školách, popíráním práv homosexuální minority na plnohodnotný život, nebo bezdůvodné vyvyšování tzv. křesťanských hodnot nad ostatní světonázorové směry.

Principy fašistické ideologie se nezjevily v dějinách lidstva jako zcela nové a svěží myšlenky, ale mají své historické kořeny. Dokonce si troufám tvrdit, že právě náboženství - zejména křesťanské - ve své striktní a fanatické podobě se stalo inspirací, jak pro původní a navenek sekulární italský fašismus, tak pro nacismus s jeho pohanskými starogermánskými mystérii, či pro jejich následovatele v současnosti. Podle historika Waltera Laquera kořeny klerikálního fašismu dokonce předcházejí Mussoliniho Pochod na Řím (říjen 1922), protože skupina katolických věřících v Severní Itálii obhajovala syntézu katolicismu a vypjatého nacionalismu už na konci 19. století.

Intermarium

K plnému rozvoji spolupráce mezi katolickými církevními kruhy a fašisty v Evropě došlo od počátku 30.-tých let, kdy se organizace Intermarium (založená v roce 1920 Vatikánem a uprchlíky z bolševického Ruska - jméno má odvozeno z intermarum, území ohraničené moři kolem Evropy) ztotožnila s cíli fašistických a nacionalistických stran a hnutí a spolupracovala s nimi během celé druhé světové války a dokonce i po ní. Tím hlavním pojítkem byl zejména boj proti komunistům:

„Pro většinu katolické církve byla druhá světová válka předehrou k hlubšímu a důležitějšímu boji proti ateistickému komunismu, který tu řádil po celá desetiletí. Intermarium si vybudovalo silné vazby na všechny fašistické vlády a strany v Evropě před válkou a řada z jejich předních členů se stala úředníky v některých fašistických státech. Mezi vůdce Intermaria patřili vůdcové chorvatských ustašovců i klerikální fašisté ze Slovinska, Slovenska, Maďarska, Ukrajiny, Litvy atd. Přízeň, kterou papežství projevovalo vůči chorvatskému fašismu, nebyla žádným tajemstvím. Papež přijal i samotného vůdce ustašovců Ante Paveliče. Po válce právě prostřednictvím vatikánských kanálů mohlo Intermarium - „krysí stezka" - rozmísťovat uprchlé fašisty v Latinské Americe. V těch latinsko-amerických zemích, kde byla církev řídícím nebo vládnoucím faktorem, vyvinul Vatikán takový nátlak, že zahraniční mise těchto zemí zaujaly příznivý postoj ke vstupu bývalých nacistů a fašistů do svých zemi... V roce 1946 Intermarium intervenovalo u papeže Pia XII., aby zachránil celou ukrajinskou divizi SS Waffen (asi 11 000 mužů) a jejich rodiny. Je třeba připomenout, že tato divize se účastnila těch nejhnusnějších zločinů v dějinách - masové likvidace Židů, Rusů a komunistů na Ukrajině a v Polsku". (John Keegan: SS Waffen - Asfaltoví vojáci, Purnell: Historie druhé světové války - 1970).

Poněkud schizoidní postoj měl Vatikán k německému nacismu. Schvaloval sice (i ústy Pia XII.) Hitlerovu politiku Drang nach Osten stejně jako fyzickou likvidaci sociálně-demokratické a komunistické politické opozice, ale v „židovské otázce" zaujímal značně rezervovaný postoj a pomáhal organizovat emigraci Židů do Palestiny. Papež se také kriticky stavěl k některým raným postulátům nacistické ideologie - nadřazenost germánské rasy, pohanský mysticismus apod. Nicméně Konkordát uzavřený 20. července 1933 mezi Svatým stolcem (podepsán je kardinál Pacelli - budoucí Pius XII. - Hitlerův vicekancléř von Pappen a šéf německé katolické strany Kaas) byl první mezinárodní smlouvou Hitlerova Německa a umožnil mu pozdější radikální kroky doma (zákaz jiných politických stran, včetně křesťanských) i na zahraničním poli.

Hitler vždy dával ostentativně najevo svůj katolicismus: „Osobně jsem přesvědčen o veliké moci a hlubokém významu křesťanství a nedovolím, aby se šířilo jiné náboženství, než křesťanství. Proto jsem se odvrátil od Ludendorffa, a proto jsem zavrhl tu knihu od Rosenberga (Mýtus 20. století, pozn. autora). Napsal ji protestant. Není to stranická kniha. Nenapsal ji straník. Nechme protestanty, ať se s ním hádají ... Jako katolík se nikdy necítím dobře v evangelické církvi nebo jejích institucích. Proto budu mít velké problémy, jestliže se budu snažit regulovat a omezovat záležitosti protestantských církví. Evangelíci mne v každém případě budou odmítat. Ale vy (katolíci) můžete mít jistotu: Budu chránit práva a svobody farností a nedovolím, aby se jich někdo dotknul, takže nemusíte mít žádné obavy o budoucnost Církve." Vyjadřoval také obdiv k organizační struktuře církve, zejména jezuitů: „Mnoho jsem se naučil od jezuitského řádu. Až dosud neexistovalo na zemi nic velkolepějšího, než je hierarchická organizace katolické církve. Hodně jsem z této organizace převedl do své vlastní strany."  Walter Schellenberg, bývalý šéf nacistické kontrašpionáže, kterého si vychovali jezuité konstatoval: „Organizaci SS vytvořil Himmler podle zásad jezuitského řádu. Jeho předpisy a Duchovní cvičení, jak je sepsal Ignác z Loyoly byly pro Himmlera vzorem, který se snažil přesně okopírovat. Himmlerův titul nejvyššího šéfa SS měl být rovnocenným ekvivalentem jezuitského generála a celá struktura SS přesně imitovala hierarchický řád katolické církve."

Je nutno dodat, že katolická církev nebyla primárně fašisticky zaměřená - pouze si hledala spojence proti jinému nepříteli: komunismu. Přesto pomohla s podporou Intermaria na svět celé řadě klerofašistických režimů (Španělsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko), které si krutostí nezadaly (někdy i předčily - Ustašovci, Pavelič) s řáděním nacistů. Pavelič se dokonce na čas stal i hlavou Intermaria a před druhou světovou válkou zorganizoval teroristické atentáty na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua (1934).

Pokud by někdo soudil, že Intermarium je už dnes jen dějinnou epizodou katolické církve, byl by na omylu. Na půdě střední a východní existuje dodnes. Tzv. Křesťanská konfederace Intermarium své cíle přitom prakticky nezměnila: „Největším nepřítelem jsou postkomunistické síly a zednářští globalisté. K základním principům patří křesťanské hodnoty (i v politice), volný trh pro každého člověka, spolupráce středoevropských zemí s respektem k národní nezávislosti. Musíme se rovněž bránit proti politickým útokům a nebezpečným požadavkům. Zvláště nyní bychom měli pomoci České republice v boji proti německým požadavkům na zrušení Benešových dekretů. Hlavní rozdíl mezi námi a EU je v tom, že podporujeme středoevropskou i evropskou spolupráci, ale s jednou závažnou podmínkou - základem spolupráce musí být nenarušování národní nezávislosti států!" Stejný newspeak používají v oficiálních vystoupeních polský prezident Kaczynski, český prezident Klaus a zejména jeho nejbližší poradce Hájek.

Náboženský fundamentalismus

Pojem náboženského fundamentalismu je v dnešních médiích ztotožňován téměř výhradně s islámem, ale ve skutečnosti se nevyhýbá prakticky žádné ze současných věrouk s výjimkou buddhismu.

Co má společného fundamentalismus s fašismem? Především intoleranci ke každému odlišnému názoru a konání, mysticismus, neúctu k životu a kolektivistické pojetí společnosti s jediným světonázorem. Ve vyhrocené podobě lze tento „teokratický neonacismus" pozorovat především na Blízkém východě a to nejen ze strany islámských fundamentalistů, nýbrž i na izraelské politické scéně.

Islám

Fašistický je sám koncept „džihádu", svaté války, jejímž konečným cílem je dobýt celý svět a podřídit ho jediné pravé víře - Alláhovu zákonu. Pouze islámu byla přiznána pravda - mimo něj neexistuje možnost spásy. Je svatou povinností všech muslimů přinést jí celému lidstvu. Džihád je božím ustanovením, přikázaným obzvláště za účelem šíření islámu. Muslimové musí usilovat, bojovat a zabíjet ve jménu Boha. V islámu neexistují žádná „lidská práva", nebo „svobody" přiznané člověku. Věřící je v zásadě povinován Alláhovi, i kdyby jen tím, že je vyzýván k dodržování posvátného zákona. V dnešní Palestině a okolních státech se k tomu navíc přidružuje nenávist k Židům, které většina muslimů nazývá stejně hanlivě jako nacisté: obtížný hmyz, či potomci opic a prasat. Korán je proto návodem k fašismu a expanzionismu a věřící v něho nejsou muslimové, nýbrž fašisté, či přesněji islamonacisté, protože navádějí k vyvraždění celého jednoho národa.

Judaismus

Fašistická ideologie se nevyhnula ani Židům. Nemám teď na mysli holocaust, ale historické skutečnosti, které předcházely založení židovského státu. Sionismus vznikl na stejných základech jako všechna ostatní nacionalistická hnutí na sklonku 19. století. Byl především reakcí na přetrvávající antisemitské nálady ve velké části západoevropských zemí (např. Dreyfusova aféra ve Francii, hilsneriáda v Rakousko-Uhersku) a pogromy na východě. Otec sionismu, Theodor Herzl, sice usiloval o založení židovského státu na území Palestiny, ale svého času byl ochoten přijmout i nabídku Velké Británie k osídlení Ugandy. Židé z východní Evropy se už ale v té době pod tlakem pokračujících pogromů začali hromadně stěhovat do Palestiny. Neobešlo se to bez potyček s Araby, a proto už ve dvacátých letech britská správa omezila přistěhovalectví kvótami. Místní Židé začali organizovat polovojenské a teroristické skupiny (primárně na obranu před Araby), které začaly Brity napadat. V roce 1941 jedna z tehdy největších sionistických frakcí v Palestině -  Lehi - se dokonce dopisem obrátila na Hitlera s nabídkou „aktivně se zúčastnit války na německé straně" a požádala o podporu pro „založení historického židovského státu na národním a totalitním základě". Hitler jim nikdy neopověděl.

Po válce se v souvislosti s masovým exodem Židů z Evropy situace ještě přiostřila. V listopadu 1947 OSN schválila přes odpor Arabů rozdělení Palestiny na dva státy - 44% území pro 725 000 Arabů a 10 tisíc židovských osadníků, 55% pro 498 000 Židů a 407 tisíc Arabů. Jeruzalém měl zůstat „otevřeným městem". Vlastní vyhlášení samostatného státu bylo stanoveno na 15. květen 1948, po odchodu britské správy. Za necelého půl roku před oficiálním vznikem Izraele stačily sionistické bojůvky vypudit z jejich domovů 175 tisíc palestinských Arabů a srovnat se zemí desítky jejich vesnic. V krutosti si přitom nezadali s hitlerovskými SS - 9. dubna 1948 jednotka Irgun vedená pozdějším premiérem Menachimem Beginem spolu s členy skupiny Lehi přepadla palestinskou vesnici Der Yassin. Pozorovatelé OSN a Červeného kříže ve svých hlášeních uvedli: „Domy byly zapáleny a vesničané stříleni kulometnou palbou, když se snažili utéct před plameny. Jedné těhotné ženě útočníci nožem vyřízli z břicha plod." Výsledkem bylo více než 100 mrtvých. Nešlo o ojedinělý případ. V průběhu první izraelsko-arabské války, kdy šlo Židům v Palestině o bytí či nebytí, se vojenské i polovojenské oddíly neštítily hromadných vražd arabských civilistů. Například v jiholibanské vesnici Safsah svědkové uvedli: „ Lidé byli postaveni do řady, pár židovských vojáků přikázalo čtyřem dívkám, aby jim nanosily vodu. Místo toho však byly brutálně znásilněny. Kolem 70 mužů bylo zastřeleno před zraky svých nejbližších. Mrtvá těla vojáci naskládali na cementový kryt."  Nechci tyto činy s odstupem let hodnotit, ale etnické čistky při vzniku státu Izrael nejsou omluvitelné ani obavou o existenci prvního novodobého židovského státu, ani vytrpěným holocaustem.

I dnes se dají nacistické tendence části Izraelců vysledovat především v násilném rozšiřování osad na palestinském území a v politice stran Kach a Kahane Chai, které byly sice na nátlak USA oficiálně pro rasistické postoje zakázány, ale infiltrovaly se do dalších politických subjektů. Jejich cílem je vypuzení všech Arabů z „historických území" Izraele.

Křesťanství

Pokud hovoříme o fašismu v dnešním křesťanství nelze se vyhnout především teorii Rekontruktionismu, která získává stále více stoupenců, především ve Spojených státech. Prosazuje myšlenku křesťanské nadvlády nad světem, neuznává náboženskou toleranci ani lidská práva. „Lidská práva byla vymezena už biblické Rajské zahradě - to, že se týkají výhradně mužů je pouze potvrzením dědičného hříchu" (J. B. Jordan). Rekontruktionisté vidí demokracii jen jako pláštík pro amorální existencialismus a mravní relativismus nevyhnutelně spějící k degeneraci společnosti a anarchii.

Cílem tohoto hnutí je vytvoření Božího státu na Zemi, kde jediným zákonem by byl Boží Zákon, jak je definovaný Biblí. Myslitelé tohoto hnutí prohlašují, že nyní jedinými Bohem vyvolenými lidmi jsou křesťané. „Židé, kdysi vyvolený národ, nesplnil úkoly mu Bohem kladené, a proto nemají nárok být nazýváni národem vyvoleným." Představitelé hnutí - R. J. Rushdony, G. North, G. Bahnusen, P. Robinson a další - navrhují trest smrti pro opuštění víry, kacířství, rouhání se Bohu, čarodějnictví, manželskou nevěru, homosexualitu, incest, za udeření rodičů, opakovanou  zločinnost mladistvých, a speciálně pro ženy za předmanželský sex (to je i když žena byla znásilněna - prý se nedostatečně bránila). Někteří navrhují i trest smrti pro ženy za potrat. Trest má být proveden dle Bible, to jest ukamenováním. Stoupenci „Christian Reconstructionism" o  sobě prohlašují že jich je v USA okolo 30 milionů. Počítal se k nim i bývalý prezident George W. Bush, který právě na jejich nátlak zavedl některé kontroverzní zákony omezující osobní svobody všech amerických občanů (Patriot Act) a „dobrovolnou" cenzuru v médiích, která se týká nejen tzv. „vulgarit", ale i „nepřijatelných témat". Řada amerických politologů také upozorňuje na skutečnost, že i současný prezident Obama pochází z podobně fanatické líhně - tentokrát kreacionistické, a proto se od něj nedá čekat posilování demokratických tradic - spíše naopak.

V ostatních velkých světových náboženstvích lze vysledovat fašizující tendence snad už jen v hinduismu - zejména v náboženském hnutí Rashtriaya Swayamsevak Sangh (RSS) jehož ranní vůdcové patřili k obdivovatelům Mussoliniho a Hitlera. Jako okrajový prvek se dá ještě zmínit pohanský kult Wotana (Odina) u některých německých a skandinávských neonacistických skupin.

Toto je závěr trilogie na téma Fašismus. Předcházející články na toto téma najdete:

1.     Fašismus - pravá nebo levá ruka ďábla?

2.     Neofašismus v Česku aneb prafašismus v nás