Mladší, uvolněte místo starším

Jako mnozí další dříve narození, pamatuji si v prostředcích hromadné dopravy na cedulky, zpravidla na oknech, které pravily „Mladší, uvolněte místo starším".

Vis na madleprevzato z www.flickr.com  Nejsem ale zas tak starý, abych nemohl v hromadníku (jinak též socka, holota, šalina, šmirgl, trajf, bas a podobně) postát či poviset na madle, koneckonců jsem slušně vychovaný, tak se nikam nervu a necpu.

 Ne tak naše milá mladá a perspektivní generace. Ráno jsem sledoval sebejistého mladého muže, tak 11-12 let, jak se procpal přes půl trolejbusu k volné dvojsedačce. Předběhl přitom (mimo jiné) starší paní, která následně způsobně počkala až se usádlí a začne si číst Metro, aby se mohla posadit na zbývající volné místo vedle něj, na zbytek přistupujících místo nezbylo. Při příjezdu na cca třetí zastávku chlapec popadl kabelu a procpal se beze slova kolem této paní ven. Naprosto v klidu, ani ho nenapadlo, že by to snad mohlo jít i jinak („dovolíte ?" či „s dovolením" a tak).

 Tak jsem si pro sebe poznamenal námět na tento blog. "Ejhle kolik sebevědomí dříme v našich dětech, ty už se utlačovat a omezovat nedají, bohužel co dostává totálně na frak je slušné vychování." A je mi jasné, že na vině jsme především my starší, rodiče a prarodiče, apatická společnost, hledící především na práva dětí, ne už tak na jejich povinnosti a výchovu ke slušnosti.

 Začíná to v dětském věku, v době kdy dítě už je velké na sezení na klíně. Tehdy nastává často situace, kdy rodič na jediné volné místo nechá usednout dítě, místo aby se posadil a dítě stálo vedle něj. Už odmala si tak zvyká, že sezení v MHD je jeho právo, o které se nemá nechat omezovat, starší nestarší. Moc nevídám situace, kdy rodič své dítě nechá stoupnout, aby uvolnilo místo staršímu dospělému, jako jsem to dělával já, když byly mé děti malé a jak to říkám našim dětem z oddílu, když někam v MHD cestujeme.

 Taky dnešní doba, kdy se nenosí dříve respektované právo starších tu a tam výchovně zapůsobit i na cizí mládež, pokud dělá věci nepatřičné, okřiknout je či zahartusit. Dnes už si to každý sakra rozmyslí, neboť odpovědí dítěte je buď absolutní ignorace, nebo i nějaké to sprosté slovo či nadávka. Nedej příroda, však na dítě šáhnout, to je hned oheň na střeše a Džamila nablízku, aby nás upozornila na nevhodný výchovný prostředek, případně přiletí rodiče nevychovaného spratka, aby slovy stejně nevybíravými jako jejich potomek odkázali případného vychovatele do patřičných mezí.

 Já však nevidím žádnou jinou cestu, než povzbudit ty starší a ještě slušně vychované - "nebojte se zasáhnout, ozvěte se proti neslušnému chování, požádejte mladé o uvolnění místa (slušně), jinak se tahle nevychovanost potáhne dalšími a dalšími generacemi". Je nesporně nutná jistá angažovanost (byť nám to slovo předchozí totalitní doba zprofanovala), ochota veřejně zapůsobit, nebát se ozvat. Kde není akce není ani reakce a mládež při svém zkoušení elasticity hranic, kam až to jde, zjišťuje, že žádné hranice nemá, a to je špatně.

 Končit to totiž může drobnou úpravou shora uvedené proklamace - „starší, uvolněte už konečně místo nám mladým a táhněte do ..." (domova důchodců, do hrobu, do pekel atp.). A to myslím nechceme nikdo, nebo jo?