Primátor Prahy Bohuslav Svoboda si půjčil 3,5 milionu korun, aby měl na splácení hypotéky. Ale půjčil si jenom na krátkou dobu v řádu roku. Když půjčku nesplatí, půlka jeho nemovitosti připadne věřiteli. Podivnější příběh jsem neslyšel už hodně dlouho.
Chápu, že primátor může mít potíže se splácením hypotéky na nějakou nemovitost, plat sice nemá malý (bratru 110 tisíc korun před zdaněním), ale za 3,5 milionu také člověk neplatí zrovna drobné. Nevíme, na jak dlouho měl pan Svoboda půjčeno původně, ale jistě ho to měsíčně mohlo stát nemalé peníze. Ale pořád podstatně menší, než když si půjčím 3,5 milionu a mám je vrátit v podstatě za chvíli. I kdyby to byla půjčka bezúročná, dostávám se do nesmyslné situace. Místo banky, se kterou mohu jednat o rozložení splátek, o nějakém zvláštním režimu, si vezmu úvěr od soukromé osoby (přítel Václav Hýča, majitel penzionů v Peci pod Sněžkou) s tím, že když oněch 3,5 milionu nezaplatím do konce roku 2012, polovina nemovitosti propadně věřiteli. To je taková podivnost, že se její legalitě ani nechce věřit.
Rohlíkem se mě snažil opít kde kdo. Ale aby to fungovalo, je třeba ho namočit alespoň do rumu. V tomto příběhu se rumu nějak nedostává, tato divná story vypadá jako cosi, co bylo vymyšleno narychlo k zamaskování něčeho naprosto jiného.
Mimo jiné je zde například problém s Občanským zákoníkem. Není možné, aby jen tak „propadla“ zástava ve smlouvě, kterou spolu uzavřou dvě fyzické osoby. Jinými slovy je tato konstrukce právně pochybná. Je tu také záhada s polovinou nemovitosti a s celkem – jestliže má věřiteli připadnout „polovina nemovitosti“, předpokládali bychom, že tato přátelská půjčka kryla polovinu hypotéky a tedy že polovina nemovitosti je stále zastavena vůči bance. Ale to by přinášelo zcela neřešitelné situace, protože ve světě hypoték nic jako „polovina nemovitosti“ většinou neexistuje. Banka by tedy měla v zástavě nadále celou nemovitost (i když by její pohledávka dosti podstatně poklesla) a s přistoupením nového spoluvlastníka by musela souhlasit. Takže pravděpodobnější je, že oněch 3,5 milionu korun stačilo na zaplacení celé hypotéky. Ale v tom případě by nemovitost měla hodnotu minimálně sedm milionů korun a je zde otázka, kde na ni pražský primátor vlastně vzal peníze a zda si ji pořídil před vstupem do politiky nebo až po něm. Nebo má hodnotu třeba těch 3,5 milionu, které pan primátor dostal půjčených od přítele, jestliže mu ale „zaplatí“ polovinou nemovitosti, pak mu přece vzniklo nemalé plnění – i když nefinanční. Vždyť mu polovina nemovitosti zůstane, ale hypotéka zmizí celá.
Těžko říci, kde je pravda, protože informací je málo.
jaký to ale vlastně celé vyvolává dojem? Jednoduchý. Primátor Prahy nemůže být naprostý šílenec, který by dlouhodobý úvěr splatil úvěrem krátkodobým. Takže celá tato konstrukce měla za cíl převést polovinu nemovitosti poněkud krkolomným mechanismem zástavy za úvěr na věřitele Hýču, nicméně oba pánové to nechtěli uskutečnit standardním prodejem, proto volili tento těžko pochopitelný způsob. Proč nepostupovali tak, jako postupuje v takovém případě běžný občan, to je trochu záhadné.
Mohlo by jít o daňový únik u daně z převodu nemovitostí, ale ten by byl strašně naivní a nutně by se na něj muselo dosti rychle přijít. Může jít o pokus o únik u daně z příjmu, protože (viz výše) pokud by zůstala panu primátorovi polovina nemovitosti a hypotéka kryjící kupní cenu by byla zaplacena zcela, dostalo se panu Svobodovi nefinančního plnění, které by měl zdanit. A tak dále, bylo by možné vymyslet ještě nějaké další varianty.
Třeba se někdy dozvíme, co to pan primátor při svých obchodech s nemovitostmi vlastně sleduje za zlatou rybku. Ale jedno je jisté – pokud opravdu primátor hlavního města zachraňoval svoje problémy se splácením dlouhodobé hypotéky krátkodobým úvěrem, pak doufejme, že podobné transakce nedělá Bohuslav Svoboda také na účet města.
A na závěr jedna poznámka. Kdybych něco podobného udělal já, média by mě roznesla na kopytech po celé Praze. Ale na pana primátora asi platí nějaký jiný metr.
