Amnestie se stala zaklínadlem, přízrakem a strašákem a někteří hysterici nemají daleko k tomu, aby pálili na ulicích prezidentovy portréty. V tom halasu se zcela ztrácí řada podstatných věcí.
Amnestie má totiž tři aspekty.
V první rovině jde o odpuštění řady již vynesených v podstatě marginálních nepodmíněných trestů, což je největší část oněch zhruba šesti tisíc propuštěných vězňů. Argument, že mnoho z nich se brzy zase octne za mřížemi, je s velkou pravděpodobností pravdivý. Nicméně to je u amnestií fakt dosti obvyklý - někdo svoji šanci využije, mnoho jiných nikoliv. Média jsou plná případů amnestovaných, kteří po pár desítkách hodin nebo po pár dnech na svobodě spolehlivě míří zpět do svých cel. Nicméně do světa byli vypuštěni především dvě skupiny: drobní zlodějíčci a neplatiči alimentů. U té druhé skupiny je nepodmíněný trest odnětí svobody podle mého názoru poněkud absurdní. Zvláště v českých reáliích, kdy stát nemůže zajistit pro vězně práci a tedy ani příjem, z něhož by bylo možné odebírat část pro jejich vlastní děti. Zavřít někoho, kdo neplní vyživovací povinnost, není produktivní.
Přeskočím teď rovinu druhou – totiž článek II amnestie. K němu se ještě vrátím.
Rovina třetí je odpuštění některých podmíněných trestů. Jde o desítky tisíc položek, nicméně ve skutečnosti mnohdy a snad dokonce převážně o nedbalostní případy. Je však nutné připomenout, že pokud jsou doprovázeny dalšími sankcemi, jako například zákazem řízení motorových vozidel, tak ty zůstávají v platnosti.
Za zmínku stojí, že v řadě případů je amnestie vázána na věk odsouzených, což posiluje princip tohoto aktu – že jde především o humanitární akt. Samozřejmě, že si ho mnozí a mnozí z těchto mladých i starých amnestovaných nezaslouží, že jsou mezi nimi opravdu lidé zlí a bezcitní, nenapravitelní. Avšak to je princip amnestie, neboli zapomenutí. Pokud nám to vadí, je to otázka na samotný smysl existence takového institutu.
Zpět k rovině druhé. A to je zastavení trestních stíhání, která trvají déle než osm let u trestných činů, kde sazba nepřesahuje deset let. Velmi dobře chápu, jak dramaticky to musí zvyšovat hladinu hormonů u některých ráznějších jedinců. Nicméně dovolím si k tomu říci jedno. I když je rozhodnutí prezidenta kontroverzní v tom, že to znamená konec stíhání mnoha známých lidí, kteří se stali do jisté míry symbolem určitého chování, osm let je velmi, velmi dlouhá doba k tomu, aby trestní stíhání přerostlo v soudní řízení a to pak v pravomocné odsouzení. Pokud nyní mnozí nadávají na to, že ten nebo onen „unikne“ trestu, neměli by nadávat na prezidenta. Nebo alespoň nikoliv jenom na prezidenta a měli by věci vidět takové, jaké jsou a ne takové, jaké vypadají, když méme rudo před očima.
Ať si především vezmou na mušku policejní ředitele, kteří během té doby neměli dost dobrý tým na to, aby byly věci dotaženy do konce. Ať nadávají na státní zástupce, protože někteří asi chabě dozorovali. Ať se zabývají českým soudnictvím, které je prostě pomalé – aniž bych tím chtěl tvrdit, že za to mohou speciálně soudci, to by bylo velmi zjednodušující. Za tu dobu se také vystřídalo několik ministrů vnitra a několik ministrů spravedlnosti, kteří jistě mohli mnohé udělat.
Odmysleme si ta rozčilující jména. Co vlastně znamená osm let trestního stíhání? Po osm let státní aparát s nemalými možnostmi „rozkrývá“ skutečnou nebo údajnou trestnou činnost. Tento aparát má konat s maximální rychlostí a efektivitou. Neumím si představit trestný čin, jehož cesta k potrestání by od zahájení trestního stíhání (což není zahájení šetření!) měla právo trvat osm let. To je totiž bezmála sto měsíců a prakticky deset procent života běžného Čecha. Ještě jednou si odmysleme ta rozčilující jména a ještě jednou si řekněme – osm let – 96 měsíců – cca 2920 dnů plus 29. únory.
Ano, je to nefér vůči těm, kdo v podvodných „loteriích“ o domy nebo o výhodné úroky přišli o úspory a jejichž šance se dostat alespoň k jejich části nyní klesá zase níže. Stejně jako je to nefér vůči těm, kterým někdo vybrakoval jejich privatizační fondy. Ale hrál s těmito lidmi nefér prezident, nebo ti, kdo nedotáhli tyto případy do nějakého přijatelného konce v nějaké alespoň trochu přijatelné době?
Jedna policejně - právní osobní odbočka.
Na radnici Prahy 5 jsem si udělal za těch 14 let mnoho nepřátel a trestních oznámení na mne padlo vícero. Byť od stále stejných osob. Vyšetřování některých trvalo roky – aniž by dokonce začalo trestní stíhání, aniž bych byl v souladu ze zákonem obviněn. Třikrát se o zahájení trestního stíhání policie alespoň pokusila, ale usnesení byla na základě mých stížností zrušena jako protizákonná! V jiných případech jsem byl pouze pozván k podání vysvětlení a pak se dlouho nic nedělo. Prostě mě to asi mělo jenom znervózňovat a držet politicky i kariérně na „uzdě“ (děkuji tímto svým bývývalým kolegům z ODS i opozici). Možná si policisté mysleli, že to je nesmysl, ale nechtěli věc uzavřít, aby se do nich někdo nepustil, že „chrání Jančíka“. To opravdu nevím. Ale zcela určitě jsem si jist, že vyšetřování nebylo obvykle ani rázné, ani rychlé. Bylo chladně profesionální a v tomto smyslu slova důkladné? To ano – ale na všechno bylo dost času. Že o mně v mezidobí kdejaký novinář psal, že jsem korupčník s jednou nohou v kriminále, protože mne vyšetřuje policie, to vcelku nikoho moc netrápilo. Zvykl jsem si i já. To k politice patří a každý politik musí počítat s tím, že na něj čas od (Ne)času někdo podá trestní oznámení, takže pak chodí poměrně pravidelně na policii podávat vysvětlení. To je součástí demokracie a fungující občanské společnosti.. Nicméně si kladu otázku: Omluví se mi někdo z médií za ty tuny špíny co z těch nebo oněch důvodů na mne tzv. závislá nezávislá média nakydala? Pánové a dámy z médií: omluva je přece také součástí demokracie a fungující občanské společnosti.
Ale zpět k amnestii. Opravdu se bojím, že v řadě případů oněch velmi dlouhých trestních stíhání to bylo obdobné. Na všechno bylo dost času. Možná ti lidé opravdu spáchali činy, za které by měli sedět ve vězení a platit odškodné svým obětem. Ale podívejme se na to bez emocí. Pokud neumíme (stát) podobnou věc vyřešit za osm let (plus možná mnoho dalších měsíců šetření, než bylo vůbec stíhání započato), není v tom cosi nepřijatelného? Když je nyní někdo raz dva hotov s prezidentem, možná by si měl uvědomit, že si našel snadnou oběť, do které ve vzteku buší všichni. A měl by si také uvědomit, že prezident není ani policista, ani státní zástupce, ani soudce. Že by bylo možná lepší dříve přemýšlet, kde vznikla chyba v systému fungování státní moci než vyhazovat portréty prezidenta.
Pana prezidenta mimo jiné znám jako starého zkušeného lišáka. Není to od něj náhodou upozornění, že je „cosi shnilého ve státě dánském“? Bylo by dobré nejprve přemýšlet o významu prezidentových kroků a ne hned vrhat ostrá slova a portréty z oken.
