„Neměl bys už toho radši nechat?“ naléhá manželka. „Ty naděláš, prosim tě. Co pořád máš? Mám to pod kontrolou,“ nenechávám se omezovat v rozletu. „No, jak myslíš,“ odvětila rezignovaně v předtuše neodvratně se blížící katastrofy.
Soulský hipodrom. Taková zdejší velkolepá Chuchle. Když s mojí lepší polovičkou konečně dorážíme, v prosluněném sobotním dopoledni se už čile závodí. A fandí. A sází ostošest!
Adrenalinovému pokušení neodolává ani část příslušníků našeho příležitostného krajanského hloučku. Študáci, hrstka lidí z ambasády, dva páry, co tu pracujou ve firmách. Klavírní virtuos. Roztržitý astrofyzik v lenonkách se skly nejspíše z popelníku. Nějaký cestovatel, novinář, dobrodruh.
„Hele, nechceš to zkusit taky?“ hecuje mě budoucí ajťák Zdeněk, „pohodička, už mám za tu chvíli dvakrát třetí pořadí!“
„Neblázni,“ bráním se, „já jsem přece úplně mimo výseč…“
„Nebuď labuť,“ přidává se proradně hotelová manažerka Jitka (nemůžu tušit, že už tu za necelou hoďku stihla rozfofrovat majlant).
„No, když jinak nedáte,“ podléhám po chvíli a pranic nedbám manželčiných vyčítavých očí. Budu držet basu. Nebudu labuť!
Bleskové zasvěcení do algoritmu dostihového hazardu. Registrace. Počáteční vklad: srabáckých dva tisíce wonů (naše asi čtyři pětky). Strop. Fakt! Červená čára. Přes to nejede vlak, sděluju poněkud rozladěné choti omluvným pohledem.
Premiérový tiket vyplňuju za laskavé Zdeňkovy asistence. Totožně.
Do startu zbývá necelá minuta. Bože, jak se ten čas vleče! Napětím se mi tají dech. Ale to už ztepilí plnokrevníci vyrážejí! Jaká krása!! Na pěstěném pažitu letí s větrem o závod. Než bys řekl švec, pádí v cílové rovince. A?? Vítězí trojka následovaná šestkou a čtyřkou… No nekecej!! Moje, resp. naše čísla! Moji, resp. naši zlatí koníčci!! Objímáme se. Ty vado… Poprvé v životě jsem něco vyhrál.
Hurá na další závod!
Wony na mém účtu vesele cinkají. Brzy desetinásobek, posléze dvacetinásobek… Dílem se mi daří inspirovat se pokradmu od stále odměřenějšího Zdeňka, dílem přidrzle opisuju od jakéhosi místního veleúspěšného bosse. Zanedlouho jsem ovšem odevšud dosti neurvale vypuzen.
Nu což, postavím se na vlastní nohy! Nejsem přece žádné ořezávátko.
„Neměl bys už toho radši nechat?“ slyším káravý hlas své drahé.
„Teď?! Co blázníš!“ mávnu jen ledabyle rukou.
Další sázky. Další triumfy. Že jsem s tím nezačal dřív… Kde já dneska moh´ bejt???
„Hele, kámo, zase správnej tip!“ hlaholím před nasupeným Zdeňkem, jenž se evidentně dostal do potíží, „hergot, co já s těma všema prachama budu dělat?“ Z ajťákova krvelačného pohledu vyrozumívám závistivé Když se štěstí unaví, tak sedne i na vola!!
No jo, typickej čecháček! Nebudu ztrácet čas s lůzrama. Čas jsou totiž peníze!
„Neměl bys už toho radši nechat?“ slyším za zády svou vyvolenou.
„Mámo,“ halekám rozjařeně, „hele, žádný metro, ještě pár kol a odjedeme domů v bentley, uvidíš! Víš co, vyberu všechny peníze, a ty mě necháš ještě chvíli sázet, jo?“
Kdo mlčí, souhlasí.
„Přejete si vybrat celou částku pane?“ táže se přezdvořile paní pokladní.
„Jistě, madam. Do posledního wonu!“ pravím rozhodně.
Zanedlouho už moje zaskočená milá třímá utěšený balíček bankovek, zatímco já mizím s pár drobáky v davu.
Jedeme dál. No, po pravdě, vybírám si momentálně slabší chvilku. To se přece může stát každému. Lapálie. Malé zaškobrtnutí na cestě k opojným výšinám.
V pokročilém již odpoledni se však kvapem blíží grandiózní finále, zvlášť štědře dotovaný dostih na vzdáleném ostrově Čedžu (ke sledování na obřích obrazovkách).
Tak, to je ono! Teď přichází moje chvíle. Však já vám ukážu, zač je toho loket!!
Ale ouha, nějak mi dochází hotovost. Vyhledávám proto pohotově lehce již rozmrzelou (a zcela osiřelou) partnerku a pokorně z ní mámím darovaný obnos. „Poslední pokus!“ dušuju se, „jistota několikanásobku, beruško!!“
„Neměl bys už toho radši nechat?“ zní žena jako kolovrátek.
To víte, ženské. Ničemu nerozumí.
Sázím furiantsky na jedinou kartu! Všechno, nebo nic!! Hohohó, to bude bomba… Už se vidím na oslavné megaparty na Gangnamu.
Toužebně očekávaný start!
Strhující podívaná!!!
Zlověstný finiš…
Nevěřícně zírám na výsledkovou tabuli -. To se mi snad jen zdá! Moje titanikové Waterloo…
Je po všem.
Loudáme se mlčky k metru. Nemám v kapse ani won.
Večer se přece jen osměluju prolomit trýznivé ticho. Peníze nejsou naštěstí všechno. Konec dobrý, všechno dobré. A náš program na příští víkend? Místo na koně vyrazíme radši na houby…
