Před dávnými lety jsem spolu s několika kolegy z pražské filozofické fakulty pravidelně jezdil na berlínskou Humboldtovu univerzitu. Vyučoval jsem v dvoutýdenním zářijovém intenzivním kurzu pro pokročilé německé bohemisty češtinu.
Byly to krásné časy! Co vám mám povídat…
V Berlíně jsem bydlíval porůznu. V penzionu, na koleji, ale nejčastěji v podnájmu.
Jednou jsem byl taky ubytován v části poměrně prostorného bytu, který jsem sdílel s velmi milou a diskrétní Frau Ute a s jejím mohutným hafanem Hugem. S takovou přerostlou dogou. Prý nějaká vzácná ušlechtilá rasa nebo co… Měl jsem z něho každopádně docela vítr (ten ovšem mám i z kdejakého ratlíka).
Moje němčina byla v té době dosti žalostná, ale s úslužnou a obětavou Ute, která byla v penzi, jsem se v případě potřeby celkem v pohodě domlouval posunky (anebo částečně anglicky). Horší už to bylo s povýšeným, náladovým a někdy snad až i poněkud xenofobním Hugem. S ním jsem se totiž většinou jenom netečně míjel. S tou urozenou obludou jsem pořád nemohl nalézt společnou řeč.
Čas utěšeně plynul. Naše němé soužití bylo takřka idylické.
Až do onoho osudného rána.
Vydal jsem se jako obvykle, ještě celý rozespalý, do společné kuchyně, abych si připravil snídani. Ale ouha. Zrada! Netušil jsem, že se přičinlivá Frau Ute hned časně ráno kamsi vytratila a já zůstal v bytě sám… Přesněji řečeno s tím náfukou.
Hugo toho rána naneštěstí nedlel ve svých komnatách, jak jinak míval ve zvyku. Ta arogantní potvora se škodolibě uvelebila zrovna na prahu dveří do kuchyně. A dávala mi ostentativně najevo, že si předsevzala ten vchod odhodlaně hájit.
No, co se dalo dělat… Stanuli jsme mlčky tváří v tvář.
Co teď?
Použití hrubé síly naprosto nepřicházelo v úvahu.
Zkusím to s tebou, ty bestie, nejprve po dobrém, řekl jsem si. „Ahoj Hugo!“ pozdravil jsem, jako by se nechumelilo.
Aristokratické psisko se ani nenamáhalo odpovědět. Dělalo, že neslyší.
„Tak, Hugo, mohl bys laskavě uhnout?“ pokračoval jsem rozmrzele (to dá rozum, že česky).
Kdepak. Přezíravý hromotluk neustoupil ani o píď. Ba naopak, ještě se tam zlomyslně rozvalil.
„No tak, Hugo, bude už půl osmé, pospíchám!“ naléhal jsem.
Hugova reakce? Nic. Jen znuděně zívl.
„Ty jsi ale kus blba, viď,“ pomyslel jsem si zlostně.
Bylo vám to k nevíře, ale zhruba totéž v bledě modrém jsem mohl vzápětí vyčíst z těch jeho ustaraných německých kaštanových očí. No tohle!
„Hugo, prosím tě, tak přestaň dělat fóry,“ pravil jsem bezradně. Začínal jsem z něho být už naprosto zoufalý.
Moje očividná beznaděj však na toho noblesního tvora nějak pozitivně zapůsobila. Mohutné psisko si totiž pojednou počalo obřadně sedat. Hugo vypadal, jako by měl v úmyslu vyjednávat. Sláva!
Zmobilizoval jsem veškeré své znalosti. „Hugo… Liebe Hugo, morgen. Ich… ich heiße Milan,“ vysoukal jsem ze sebe.
Stvoření velikosti telete mi poněkud udiveně pohlédlo do očí. Cítil jsem se Hugovou nečekanou náklonností nesmírně poctěn, a tak jsem pohotově dodal: „Hugo… liebe Hugo… bitte, weist du, ich gehe…“ Byl jsem ovšem se svojí triviální němčinou brzo v koncích.
Rozhostilo se tíživé ticho.
Ostuda. Hrůza hrůzoucí.
Jediné, co mi v té těžké chvíli ještě vytanulo na mysli, bylo naprosto nemístné „Ich liebe dich!“ A taktéž proslulé „Hände hoch!!“, které jsem si pamatoval ze starších válečných filmů. To jsem ale raději nevyslovil z obavy, aby si to vztahovačný Hugo nějak nevhodně nevyložil.
Nic. Konec.
Hugo i nadále setrvával ve svém vítězoslavném postoji. Hrdý a neoblomný!
Jak to nakonec celé dopadlo?
Ani se neptejte…
Po chvíli trapného čekání jsem se, pokořený, nasupený a s kručením v břiše, vydal do nejbližšího knihkupectví koupit si učebnici němčiny. Pro beznadějné začátečníky. Abych se dokázal domluvit aspoň se psem!
