Nastoupil jsem onehdy na stanici Staroměstská do zpola zaplněné soupravy metra. Vyhlédl jsem si, zmožen náročným akademickým dnem, volné místo. Uf…
S uspokojením usedám, pokládám aktovku naditou neopravenými eseji, povoluji si vázanku a znaveným obrýleným zrakem bezděčně přehlížím okolí.
Můj pohled spočinul i na naproti sedící pohledné mamince (koneckonců, co je komu do toho?) a na její asi tříleté kadeřavé dcerce.
Tu jsem zjevně čímsi zaujal.
Blonďatý andílek na mě zkoumavě civí, a náhle zvolá na celé kolo: „Mamííí, kam jede ten dědeček?“
Dědeček!
Bezelstný výrok vzbudil všeobecnou pobavenou pozornost.
Nikde kolem…
Ztuhl jsem: blesklo mi hlavou, že to mám být já!
Dědeček ?
Bože… tohle se mi ještě nikdy nestalo…
Oduševnělá tvář mladé maminky zkrásněla omluvným úsměvem.
Předstíral jsem (ovšem naprosto neúspěšně), že neslyším, hypnotizuje přitom odloženou tašku.
Proč jen se to metro dneska tak vleče?!
Aby toho nebylo málo, počalo to všetečné stvoření nabírat síly k dalšímu dotazu. Tušil jsem, že je zle ?
„Mamííí…,“ zašvitořil ten líbezný hlásek.
Celý vagon byl rázem ve střehu.
„Pssst!“ Empatická kráska se snažila zabránit další pohromě.
Kdepak!
Dceruščina zvídavost byla nezdolná: „A mamííí, mamííí, kde má ten dědeček babičku?“
Prožíval jsem muka.
„Asi doma,“ odvětila ta madona s dítětem věcně a tázavě ke mně vzhlédla, jako by si chtěla ověřit správnost odpovědi. To už jsem vnímal všechny protagonisty tak rozostřeně, jako by se celý výjev odehrával pod vodou. Hrůza.
Co vám mám povídat! Vysvobodil mě až sám Jiří z Poděbrad. Tam totiž obě vystoupily. To mrně mi stačilo ještě zamávat.
Tak tedy dědeček…
