Zrušit SFDI? Šílené nápady do dopravy nepatří.

Státní fond dopravní infrastruktury je již dlouho trnem v oku ministra financí Miroslava Kalouska. Již podruhé během jednoho roku navrhuje jeho zrušení s odůvodněním, že to ušetří stovky miliónů korun. Na škrty je pan ministr expert, o tom nemůže být sporu, ovšem v tomto případě se chová jako pověstný Cimrmanův šachista. Ten se tahem na G12 ocitl zcela mimo šachovnici a zaznamenal tak první out v dějinách šachu.

Primárním úkolem SFDI, jak již z názvu vyplývá, je rozvoj, výstavba, údržba a modernizace silnic a dálnic, železničních a vodních cest. To, že se tak neděje, respektive děje v míře malé, je bezesporu jedno z největších selhání, kterého jsme dnes svědky. Personální rošády pod tlakem politiků a lobbistů, netransparentní hospodaření, krácení rozpočtu, neexistence koncepce, nedostatečné čerpání dotačních titulů... Chyb v řízení fondu a jeho hospodaření je celá řada. Nic to ovšem nemění na jeho poslání. Zrušením fondu tyto problémy nejen že nezmizí, ale naopak ještě více se znásobí. Postupně se začne naplňovat krizový scénář, kdy budou muset být pozastaveny prioritní dopravní projekty kofinancované z Evropské unie a dále pak i stavby financované z národních zdrojů.

Stav tuzemských silnic a dálnic netřeba příliš komentovat. Prakticky každý den se jako řidiči musíme vypořádat s řadou „kočičích hlav“, boulí a děr. Odborníci se shodují, že  pro dobudování základní dopravní sítě v ČR a dosažení alespoň  standardního technického stavu je potřeba přibližně 1,3 až 1,5 bilionu korun. Takovými prostředky pochopitelně náš stát nedisponuje. Pomoci měly evropské peníze. Situace je však více než dramatická. Již dnes hrozí, že se díky omezování investic do dopravních staveb nepodaří v rámci evropského operačního programu Doprava vyčerpat desítky miliard korun. Zrušení SFDI bude znamenat převedení této agendy jinam, což zapříčiní další časovou prodlevu, takže namísto šetření se dostaneme do ještě větší ztráty. A to se v dnešní turbulentní době projeví takřka okamžitě. Nejen tím, že nepostavíme a neopravíme silnice. Rozvoj dopravy totiž velmi úzce souvisí se zaměstnaností, je motorem ekonomiky regionů a tím i celého hospodaření státu. Chyba, kterou chce ministerstvo financí udělat, se tak velmi brzy projeví například ve sníženém výběru daní a plateb DPH od jednotlivých firem.

Každý by očekával razantní reakci ministra dopravy. Právě on by měl plamenně hájit zachování SFDI. Je pro to i dostatek pádných argumentů. Tato vláda má totiž dopravu mezi svými prioritami a z rozpočtu jí nechtěla vzít ani korunu. Opak je však pravdou a do výstavby a údržby silnic a železnic stát investuje čím dál méně finančních prostředků. Pavlu Dobešovi nelze upřít snahu o hledání řešení. Jeho návrhy však postrádají logiku, smysl a koncepci. Právě dnes, kdy by mohl odbornou i laickou veřejnost přesvědčit o vlastních vizích, mlčí. V době, kdy je v ohrožení celý, víc než deset let budovaný systém financování dopravních staveb, jen přihlíží chystanému totálnímu rozvratu a devastaci celého rezortu. Právě to je důkazem, že na řízení ministerstva dopravy nestačí. Přidáme-li nejasnou personální politiku a neschopnost řádně čerpat evropské prostředky, je zřetelné, že východiskem je buď jeho odvolání, nebo vlastní rezignace. Už jeden Dobeš ostatně kvůli nečerpání evropských peněz z této vlády odešel.

Nápad na zrušení SFDI je z kategorie šílených. Již od samého počátku bylo účelem tohoto fondu potlačovat výkyvy ve financování výstavby a údržby dopravní infrastruktury a napomáhat tak k zajištění zaměstnanosti především ve stavebních profesích. Namísto jeho rušení je potřebné nastavit jasná pravidla hospodaření fondu, obnovit kontrolní mechanismy a zasadit se o transparentnost vynakládaných finančních prostředků. Chápu snahu o šetření, ale toho nedosáhneme tím, že zrušíme klíčovou instituci pro financování dopravní infrastruktury. Cesta výhledů a deklaratorních harmonogramů nikam nevede, protože se tyto dokumenty mění v podání této vlády v bezcenný cár papíru. Řešením je poctivé nastavení systému. K jeho stabilitě by výrazně přispělo zvýšení podílu z výnosu spotřební daně z minerálních olejů. Tato daň přinese státní pokladně ročně přibližně 80 miliard korun a v drtivé míře ji vytváří právě uživatelé našich dopravních cest. Dnes putuje do SFDI 9,1 % z této daně. Myslím si, že je reálné hovořit o požadovaném podílu na této spotřební dani ve výši 40 procent. Nemuselo by se jednat o skokové zvýšení, ale o postupné navyšování částky o 10 – 15 % ročně. Hovořím tak o zavedení principu uživatel platí. Ten, kdo užívá infrastrukturu, musí zároveň přispívat na její obnovu. Zvýšení podílu SFDI na spotřební dani z minerálních olejů je tak logickým výstupem. Podpořit by ho měl proto každý racionálně uvažující politik.