Závislost na zisku

Zatímco recesi už dnes vyhlíží kdekdo, větší redukce ziskovosti firem zatím v cenách akcií obsažená není (konsensuální EPS v roce 2023 +9 %). A to mi přijde příliš optimistické...

Od 50. let oscilovala průměrná čistá marže amerických firem kolem 4–5 %. V 90. letech začala setrvale růst nad 6 %, po finanční krizi se dostala nad 8 % a nyní je cca 10,5 %. Správná (spravedlivá) výše čisté marže nelze empiricky určit – jde o hodnotový soud – mohou nám však napovědět faktory, které k tomuto růstu vedly. Některé by šly označit za dobré: efektivnější řízení, vyšší podíl nehmotných aktiv (nyní cca 80 % hodnoty S&P500 vs 20 % v 70. letech), důraz na výzkum a vývoj (firemní R&D výdaje cca 3násobné oproti vládním, v 70. letech naopak), internacionalizace (25% podíl zisků ze zahraničí vs 10 % v 70. letech). Další už jsou problematičtější: vyšší koncentrace v sektorech (cca 40% pokles počtu listovaných firem od konce 90. let), pokles korporátního zdanění (efektivní sazba <20 % zatímco v 70. letech >40 %, podíl firemních daní na HDP poklesl ze 4 % na 1 %), snižující se podíl nákladů na mzdy (50 % z tržeb vs 58 % v 70. letech), vyšší korporátní zadlužení (kompenzováno postupným snižováním úrokových sazeb). Když to shrnu, dostali jsme se do situace, kdy firmy jsou v průměru dvakrát ziskovější, protože operují především v oblastech se snižující se potřebou hmotných aktiv (tedy s výhodami z rozsahu), mají větší vyjednávací sílu oproti svým zaměstnancům (díky internacionalizaci a úpadku odborů), téměř zmonopolizovaly výzkum a vývoj, a za tyto výsady neplatí vyššími daněmi či regulací (ba naopak). Jak je to možné?

Myslím, že i díky faktoru, který zmiňován nebývá, protože je kvalitativní povahy, a především vyžaduje sebekritický pohled – závislostní chování každého z nás. Jak upozorňuje biolog Konrad Lorenz v knize Osm smrtelných hříchů civilizace, člověk potřebuje být s přírodou a v pospolitosti vyznávající kulturní a hodnotové normy. Život v anonymních konglomeracích má za následek rozpad rodinné i společenské soudržnosti a v konečném důsledku osamělost. V takových podmínkách člověk ztrácí estetickou vnímavost, jedná extrémně individualisticky, stává se pohodlným a velmi náchylný k závislostem. A tím ani tak nemyslím návykové látky. „Závislost je jakékoliv chování, které krátkodobě ulevuje od stresu, ale přestože vám dlouhodobě škodí, neopustíte ho,“ říká lékař Gabor Maté. Více jídla v klesající kvalitě (méně večeří s rodinou), více uniformních kusů oblečení (méně na míru), více času před obrazovkou (méně v rozhovoru tváří v tvář), větší počet zahraničních dovolených (méně času na každé z nich), více lékařských vyšetření (méně citlivosti k vlastnímu tělu), více pracovních závazků (s menším pocitem autonomie a smyslu). Všechno jsou to (v subjektivní nadmíře) závislosti a, což je v mé úvaze důležitější, rovněž zdroje příjmu úspěšných firem dneška.

Závislosti jsou nebezpečné v tom, že dlouhou dobu probíhají nepozorovaně (postižený ani jeho okolí jim nepřipisuje důležitost). V tom se zřejmě skrývá část odpovědi na otázku, jak je možné, že soukromé firmy předchozích čtyřicet let zvyšují marže. Nevšimli jsme si, že jsem na jejich službách a praktikách nekriticky závislí. Ale proč to říkám nyní? Nejde o dlouhodobé trendy, na které mnozí upozorňují (mimochodem Lorenzova kniha je ze 70. let), ale ony beztak pokračují? Ne tak docela.

Závislosti totiž v sobě mají zabudovaný zajímavý mechanismus. Když se jim dá prostor, vyčerpají se. Kdesi hluboko narazí na svůj vlastní limit. „Chceš-li se něčeho zbavit, přesyť se tím,“ vyjádřil to Osho. Utrpení se pak stane tak velké, že se utvoří prostor pro změnu (nebo organismus zanikne). A já mám pocit, že jsme do právě takového bodu dostali. Proč? Paradoxně kvůli (či díky) covidu.

Nezpracovaný šok z opatření byl pro mnoho lidí tak velký, že znásobil jejich sklony k závislostnímu chování (nakupování, alkohol, workholismus, on-line seznamky, internetová zábava). V mnoha případech to navíc přiživily státní podpory. Pak opatření odezněla, zmíněné tendence však nějakou dobu pokračovaly, čímž v mém vnímání narazily na své vnitřní (a, jak ukazuje vysoká inflace, zřejmě i na vnější – produkční) limity. Tím se obnažila jejich podstata a – skrze množství dalších, zdánlivě nesouvisejících událostí (válečný konflikt, dražší energie, vyšší úrokové sazby, pokles cen finančních aktiv) – se připravil se prostor pro změnu. Ta v mém chápání spočívá v omezení konzumního (závislostního) způsobu života.

Ve veřejném prostoru se už náznaky této změny objevují. První firmy začínají reportovat horší tržby (pokles transakcí či předplatitelů), nižší ziskovost (pokles v efektivitě dodavatelských řetězců), problémy s nabíráním zaměstnanců (pokles ochoty vykonávat určité činnosti) a sílící vliv odborových organizací. Z politického ranku mě napadají třeba mimořádné daně na banky ve Španělsku a energetické firmy ve Velké Británii, německá výzva k šetření energiemi (a nikoliv tradiční zateplování, ale skrze uskromnění), omezení videoher v Číně, zásah proti opioidům v USA, regulace internetové reklamy, jednání o uhlíkové dani, debaty o branné výchově v reakci na válku, a další. Nejsou to sourodé příklady, navíc teprve v začátcích, ale míří stejným směrem a ukazují na to, čemu lidé začínají implicitně vyjadřovat podporu (politika i byznys jsou v těchto oblastech spíše reaktivní). Prioritou je vyšší společenská (a klimatická) odpovědnost i za cenu horších výsledků firem a nižšího pohodlí spotřebitelů.  

Nutno říct, že z pohledu makroekonomie či historie je vcelku jedno, jestli je člověk k podobným změnám donucen (např. odhlásí Netflix či stáhne topení, protože mu jednoduše nezbývají peníze) nebo se pro ně vědomě rozhodne. V individuálním osudu je však tento rozdíl obrovský, a já pozoruji, že mnoho lidí je ochotno a schopno varianty druhé. Během covidových uzávěr si mnoho z nás uvědomilo, kolik hodnoty tkví v nehmatatelných statcích, a to, že je nyní začínáme preferovat nad všemožnými nákupy a pohodlím, nelze přičíst pouze finančním potížím či obavám o budoucnost. Procházka v přírodě, otužování v řece, výlet na kole s přáteli, rozhovor se sousedem, vyprávění pohádek dětem, to jsou přeci činnosti, které mají smysl samy o sobě. Lidé v nich možná znovu objevují radost (podobně, jako když se dříve závislý člověk začíná vracet k malým každodennostem). Vtip je však pochopitelně v tom, že tyto činnosti negenerují zisk.

Pokud je má intuice správná, dostali jsme jako společnost dostatek utrpení (30 let blahobytu), spouštěč (covidový šok) i podmínky (dramatické zdražování hmotných statků), abychom plošně omezili závislostní chování, které jako jeden z koproduktů napomohlo i excesivním ziskovým maržím firem. Bob Dylan v nedávné písni Murder Most Faul, která se vrací ke smrti J. F. Kennedyho (1963), zpívá: What's new, pussycat? What'd I say? / I said the soul of a nation been torn away / And it's beginning to go into a slow decay. Nyní existuje možnost tento úpadek zastavit. Ne rychle, ani snadno, ale existuje. Jsme totiž po dlouhé době ochotni se něčeho vzdát. A to není pro firemní zisky nijak dobrá zpráva.