Stránky novin zůstaly dnes poloprázdné. Pod nadpisy rubrik stojí: „žádná významná zpráva“. Zbyly jen předplacené reklamy.
Mladý dychtivý investor vstal a dříve než se ustrojil, otevřel na chytrém telefonu on-line vydání Financial Times. Zarazil se. Zrefreshoval stránku, protože nejprve neuvěřil. Emocionalita stvořila sarkastické slovo „blbci“ a racionalita mu dala následně zapochybovat nad smysluplností deseti dolarového měsíčního předplatného. Zkontroloval kalendář. Prvního apríla už bylo. Dokončil ranní hygienu, sebral věci a šel k metru A.
Kdyby neignoroval lidi listující deníkem Metro, všimnul by si mírného úžasu v jejich tvářích. Již dávno je ovšem hodil do pytle „mají za to, že kvalitní věci mohou být zadarmo.“ Kopírujete-li text z Financial Times automaticky vyskočí věta: „Vysoce kvalitní globální žurnalistika vyžaduje nemalé prostředky, proto…“ Takže je ignoroval. Shovívavým pohledem obdaroval jen paní, kterou občas vídal sedět naproti. Nepozoroval nic zvláštního, četla s obvyklým zaujetím. Reklamní sdělení ji asi plně saturovala.
V recepci si vzal vydání E.15ky, sedl si ke stolu, zapnul počítač a otevřel noviny. Miloval je, protože v rámci firemní distribuce jsou zadarmo a přitom mají celkem kvalitní obsah. Paralela s lidmi v metru je mylná a „vysoce kvalitní REGIONÁLNÍ žurnalistika se stoprocentně dá nějak ušmudlat“. Žádná významná zpráva.
Usmál se. Byl hrdý na novináře, kteří se vzepřeli diktátu Möbiovy pásky tiskařských lisů a uznali, že z předešlého dne nestojí nic za pozornost. Nekonat, když to není potřeba, to je známka profesionality. Jímal ho příjemný pocit, že dnes nebude muset upravovat svůj světonázor ani svoje portfolio. Žurnalisti zlatí, vždyť jste mu vlastně ušetřili hodinu času. V tom čase napsal krátký příspěvek na blog.
