„Je lepší být bohatý než chudý.“ autor neznámý (text je z knihy Stát se investorem, kterou jsem dokončil v loňském roce, a která nyní vychází v nakladatelství Jan Melvil Publishing)
S akciovým investováním je potíž, protože nemá jasné hranice. Legendární investor Peter Lynch objevil několik úspěšných firem při víkendovém nakupování se svými dcerami. Mark Mobius hledal nápady do fondu rozvíjejících se zemí tak, že na motorce několik měsíců křižoval jihovýchodní Asií. Warren Buffett čte několik hodin denně noviny, a Walter Schloss naopak média i internet úplně ignoroval. Ze všech těchto příběhů se zdá, že nelze dopředu odmítnout žádný přístup či zkušenost, protože realita – a tudíž i práce investora – je nesmírně rozmanitá a spletitá.
Jedno však o investování víme bezpečně – je to činnost typicky lidská. Počíná a končí se v člověku a člověk nemůže přesně vědět, oč běží, dokud nedojde na věc. Dokud se nestane investorem. „Nežádejte autora, aby vysvětlil svou báseň. Nemá to smysl. Smysl je pouze v hledání,“ říká spisovatel Rick Riordan. S investováním je to stejné. Jak vyplývá z citátu „Je lepší být bohatý než chudý“, který jsem použil na začátku knihy (a ve kterém se pochopitelně nemluví jen o penězích), považuji za důležité, aby ten, kdo chce opravdu zjistit, o co v investování jde, sám investorem byl. Tato kniha je o tom, jak se jím stát.
Je o procesu vrůstání do investorské profese. O psychologické proměně, kterou je nutné podstoupit, aby člověk mohl na burze uspět. O tom, proč a jak nasměrovat svůj životní příběh do fascinujícího, avšak neúprosného světa finančních trhů.
Sám se o to čtrnáctým rokem snažím. Dodnes si pamatuji, jak můj vychovatel na internátu odhrnul látkový závěs a odkryl tři monitory, na nichž poskakovaly akciové grafy. „Víš, pracuju tu jen proto, aby za mě někdo platil daně. Mám tu jinak spoustu času na burzu,“ pověděl mi tehdy spiklenecky. Za minulého režimu zastával vyšší státní funkci, což ho – alespoň v jeho očích – diskvalifikovalo z jakékoli manažerské pozice, a tak se vrhl na investování.
Když mi vyprávěl svůj příběh, uvědomil jsem si, že do burzy je na rozdíl od mnohých jiných zaměstnání zvláštně vtištěný aspekt spravedlnosti. Akciovému trhu je jedno, kdo na něj vstupuje. Obchodování je anonymní a systém příliš velký a komplexní na to, aby se dal manipulovat na jednu či druhou stranu. Žádné známosti či konexe nepomohou, a proto je zcela druhořadé, jestli jste bývalý komunistický pohlavár, ropný magnát, syn královny nebo kluk z Horní Dolní. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat a o ničem ho přesvědčovat. Z pohledu budoucího procentuálního zhodnocení mají na finančním trhu všichni stejnou startovní pozici. A tenhle aspekt mě na burze osudově upoutal.
Od té chvíle věci nabraly rychlý spád – knihy, specializované webové stránky, demo účet, první obchody s penězi, které jsem dostal za maturitu… Začal jsem se akciovým investováním denně zabývat a postupně jsem dostal příležitost poznat ho z pozice laika, obchodníka s cennými papíry, analytika, a nakonec i správce podílového fondu EAM Stock Small Caps. Ten se během dvou let vyšvihl s více než pěti miliardami korun na pozici třetího největšího akciového fondu v České republice a peníze podílníků, kterých už má čtyřicet tisíc, za tu dobu zhodnotil o více než třicet procent (téměř trojnásobně oproti srovnávacímu indexu).
V průběhu svého pobytu na burze jsem prozkoumal bezpočet investičních nápadů, mluvil se šéfy předních světových firem, přečetl desítky knih a sepsal pár komentářů, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohl (či měl) k investování dodat něco „teoretického“. To se změnilo právě se spuštěním fondu. Za účelem jeho propagace jsem začal objíždět česká města a vysvětlovat lidem podstatu své práce, což přineslo novou, a ne vždy úplně jednoduchou zkušenost.
Kdykoli totiž klientům a bankéřům o burze vyprávím, cítím jakési zvláštní napětí. Mohu jim samozřejmě představit, jak sám postupuji – co funguje pro mě. Mám ovšem čím dál nutkavější pocit, že to nestačí, a někdy dokonce vnímám, jako bych odcházel s jakýmsi dluhem vůči nim. Mnoho z nich totiž hledá podporu na vlastní investiční cestě. Nechtějí data a mentorování, nýbrž podněty. Intuitivně chápou, že – slovy Joaquina Millera – „žádná rada na Wall Street není ani z půlky tak cenná jako vlastní úsudek“. A já si čím dál silněji uvědomoval, že jim v těch několika málo minutách prezentace nemohu, a možná ani při nejlepší vůli neumím pomoci.
K investování se totiž často přistupuje tak, že má dvě složky – řemeslnou a kreativní – a že řemeslo může odkoukat každý, ale kreativita se buď projeví, anebo ne. „Genialita je nepřenosná,“ omluví se pravidelně hned v úvodu většina přednášejících a autorů burzovních knih a dál už popisují pouze ony řemeslné technikálie. Zahltí posluchače či čtenáře statistikami a fakty, aniž by se jim snažili pomoci v onom druhém, tvůrčím, a tedy nadmíru osobním ohledu, a já jsem, upřímně řečeno, nebyl jiný.
Pak jsem však objevil myšlenky Dorothey Brandeové a později i Carla Gustava Junga, z jehož díla Brandeová zřejmě vycházela, a svitl mi plamínek naděje. „Obtíže začátečníka nastávají daleko dříve, než dospěje do bodu, kdy by mohl mít prospěch z technických pravidel. Nemá totiž zkušenosti, aby platnost takových pouček vůbec posoudil. Kdyby to uměl, velmi pravděpodobně by žádnou lekci vůbec nepotřeboval,“ píše autorka a mně došlo, že na chlup stejný problém je s investováním.
Investiční adept nepřichází na přednášku či nebere tu kterou knihu do ruky, aby byl zahrnován definicemi a daty, ale proto, že hledá odpověď na otázku: „Mám na to, být stejně důvtipný jako Warren Buffett? A má vůbec cenu pokoušet se to zjistit?“ Jinými slovy, prahne po sebedůvěře, tvořivosti a smyslu. Proto hltá všechno, co zavedení investoři říkají a píšou, a někdy dokonce neváhá zaplatit i velké sumy, aby se s nimi osobně setkal. Předpokládá totiž, že oni už obtíže s nalezením těchto kvalit překonali, a tudíž mají přístup k jakési investiční magii. Tím pochopitelně nemám na mysli, že by byli pověrčiví či že by vykonávali nějaké obskurní rituály. Spíše to, že nějakým tajemným způsobem důvěřují své schopnosti rozpoznat klíčové informace a okamžiky.
Správný aspirant věří, že pokud bude dostatečně všímavý, toto tajemství od nich odpozoruje. Proto ho tak bolestně raní onen nesmírně častý „disclaimer“, že genialita je nepřenosná. Vždyť on naopak toužil slyšet, že za řemeslem skutečně existuje nějaké investiční tajemství. Přál si ho zkusmo nahmatat a kontaktem s už praktikujícími investory pomalu pronikat k podstatě této cechovní magie. Chtěl být uveden mezi ostatní kouzelníky a v jejich doprovodu, krůček po krůčku, uvěřit ve vlastní nadpřirozené schopnosti. Ve skrytu duše totiž tuší, že – ačkoli by se zřejmě ještě zdráhal o takových věcech hovořit, a už vůbec by nepoužíval pojmy jako „genialita“, „nadpřirozené schopnosti“ či „magie“ – něco takového skutečně existuje, a i pro něj je to k mání. Všechno tohle investiční adepti nějak instinktivně vědí.
V souladu s Dorotheou Brandeovou jsem přesvědčen, že se nepletou. Existuje jakási tvůrčí magie a lze ji učit. A možná proto bude tato investiční kniha jiná. Je totiž o magii akciového investora.
