Jak přiřknout odpovědnost bankám

Finanční systém potřebuje změny, a prochází jimi. Dovolte mi sdílet nápad, jak přiřknout bankám více odpovědnosti a zároveň zpřehledit regulaci. Jeho autorem je Mervyn King, bývalý guvernér Bank of England.

Před dvěma lety jsem zde psal o alternativním (nebankovním) financování, a jeho dopadu na stabilitu systému. Nekončilo to zrovna optimisticky, protože léčba navrhovaná už Charlie Mungerem před třiceti lety – tedy především omezení státních garancí a strop na úrokové sazby – měla malou šanci spatřit světlo světa. To se také potvrdilo, a proto dál čelíme riziku, které bylo v článku předestřeno: Banky se budou angažovat v rizikovějších projektech, aby udržely ziskovost danou hlavně úrokovým diferenciálem (rozdílem mezi úrokem z vkladů a půjček), který je v prostřední extrémně nízkých sazeb pod tlakem.

Jak zákonité. Omezená odpovědnost akcionářů a držitelů dluhopisů bank (jen do výše investice) je motivuje k riskantním rozhodnutím. Zisk totiž berou celý, ale terminální ztráty jsou rozprostřeny na daňové poplatníky skrze pojištění vkladů či „bail-out“. Poměr výnos/riziko je nastaven v jejich prospěch. Státní garance ovšem vedou k laxnosti i střadatele, protože u nich vytváří falešný pocit bezpečí a nemotivuje je zajímat se o investiční politiku bank.

Jenže, jak z toho ven? Nechat akcionáře a držitele dluhopisů v případě krachu ručit celým majetkem? Či dokonce zaměstnance banky? Tudy cesta nevede, došlo by k útlumu inovací a odlivu talentu. Navíc, podstatou vlastnictví aktiv je právě to, že nejste odpovědní zbytkem svého majetku, ale pouze podílem ve společnosti. Zajímavé řešení nabízí právě profesor King ve své nové knize The End of Alchemy. Podívejme se, co navrhuje.

Oddělit „nudnou“ část bankovnictví (depozita, krátkodobé půjčky, platební systém) od té „vzrušující“ (akcie, hypoteční dluhopisy, CDSs, atd.). Není nutné štěpit celé instituce, pouze dát hranice jednotlivým typům aktiv. Proti „nudné“ části by banka musela držet státní dluhopisy nebo hotovost u centrální banky, což by znamenalo nulové riziko v případě, že by střadatelé vzali banku útokem. „Vzrušující aktiva“, na kterých se dá více vydělat i ztratit, by centrální banka hodnotila a určila by, kolik je proti nim ochotna půjčit; a každá banka by si mohla vybrat, která „vzrušující“ aktiva dá do zástavy. Čím rizikovější aktiva, tím méně by proti nim dostala; produkty, jejichž struktura se nedá vysvětlit ve čtvrt hodinové prezentaci, by jako kolaterál sloužit nemohly. Údaj, kolik má která banka půjčeno, by byl veřejný, a centrální banka by se tak z věřitele poslední instance stala jakýmsi zastavárníkem.

K určení, která banka je a není solventní, by sloužilo jednoduché pravidlo – rozdíl mezi efektivně likvidními aktivy a efektivně likvidními závazky. Nepřekvapivě, pokud by závazky převýšily aktiva, banka není solventní, a její depozita by se přesunula jiné, lépe kapitalizované bance. Nejlépe poslouží Kingův příklad: Banka má 10 mil. USD hotovosti u centrální banky, 40 mil. USD relativně likvidních cenných papírů a 50 mil. USD nelikvidních komerčních půjček. Pokud by se centrální banka rozhodla, že jako polštář proti selhání požaduje 10% dolů z cenných papírů a 50% z komerčních půjček, mohla by bance půjčit 36 mil. (40 x 0,9) a 25 mi. (50 x 0,5), pokud by ta chtěla dát do zástavy vše. Banka by tedy nemohla mít více než 71 mil. USD (10+36+25) vkladů a krátkodobých závazků.

Jak předpokládá Michael Lewis v článku pro Bloomberg, pro banky by to znamenalo jediné - více vlastního kapitálu a dlouhodobého dluhu než nyní. Odrazovalo by je to od spekulativní aktivity, protože v případě selhání by platily plnou cenu ve formě ořezaného kolaterálu. Rovněž by to odstranilo zvrácený motiv zvětšovat svoji velikost a tím pravděpodobnost „bail-outu“ („too-big-to-fail“), protože by k žádným „bail-outům“ nedocházelo. V případě selhání by byli střadatelé uspokojeni ze zástavy u centrální banky –  všechno by tedy zaplatili akcionáři a držitelé dluhopisů. Bankéři by se vrátili do světa, kde selhání je možné. Odvětví by ve finále bylo méně ziskové a „nudnější“, ale stále by existoval prostor pro inovace, protože na bance by bylo, aby dobře strukturovala svou „vzrušující“ část (vážila poměr mezi rizikem měřeným centrální bankou a ziskovostí).

Možná vás napadlo, že by se tím posílila role centrálních bankéřů. Ano, a jedná se o trend patrný již od finanční krize. Ovšem, narozdíl od stávající situace, kdy centrální banky půjčují až ve chvíli katastrofy, a navíc proti kolaterálu, který už dávno neodráží realitu (byl stanoven podle roky starých předpisů), v Kingem navrhovaném případě, centrální bankéři půjčují průběžně, podle aktualizovaných pravidel, a navíc jsou v klidných dobách mnohem  odolnější vůči politickému tlaku – totiž aby svou práci odvedli špatně, a kolaterál nadhodnotili.

„V ohnisku finanční krize v říjnu 2008, státy přezvaly odpovědnost za všechny závazky globálního bankovního systému. Tahle lekce by neměla být zapomenuta. Když přišlo zúčtování, ten samý sektor, který vyrostl na zásadách volného trhu, přežil jen díky zásahu a podpoře daňových poplatníků,“ píše King, a nabízí svou vizi.

Zdroj: Lewis, Michael (5/5/2016):http://www.bloomberg.com/view/articles/2016-05-05/the-book-that-will-save-banking-from-itself